Od Jarka Hylebranta doputoval štafetový kolík k jeho uměleckému souputníkovi Michalu Vaňkovi. Mimochodem nedávno byl účastníkem Štafety i jeho bratr, Radek Vaněk (zde). A možná to ještě z jejich rodiny není všechno … (první část je zde)
Někdy mám problém rozlišit sólové album hudebníka a album jeho kapely. Za několik let, kdy vaši kariéru sleduji, mi došlo, že Kuba Horák je asi opravdu kovaný folkař, zatímco vás si umím představit i více v rocku. Chápu to dobře? Čím jste odkojený?
Hudba je hudba, ta se neptá, do jakých šatů ji oblečete, ta si nestaví mantinely. Je to sedm tónů, nic víc a nic míň. A my jen ty tóny skládáme a kombinujeme. A jestli si u toho obleču koženou bundu nebo oblek, maskáče, udělám si na hlavě číro, propíchnu si uši, to podle mě není až tak podstatné. Pro mě je v muzice důležitá uvěřitelnost a emoce.
Vaše sólová deska z loňského roku mi však připomíná spíše styl Szidi Tobias, která v Novém Boru několikrát vystoupila, tedy šanson. Jak ke vzniku této desky došlo?
S mým kamarádem Markem Novotným jsme jako kluci školou povinní hrávali basketbal. Po té se naše cesty rozdělili a Marek po několika letech odjel studovat jazzový klavír a komponování do USA a Norska. Dnes patří mezi naše nejlepší jazzové pianisty a skladatele. Náhoda tomu chtěla a my se jednoho dne zase potkali. Markovi se kupodivu líbily písně, které jsem udělal a slovo dalo slovo, na světě je CD V galerii. Teď už je na mně, abych ho dostal do světa.
(Přehrát některé skladby si můžete zde.)
A rocková deska nikdy nevznikne?
Nikdy neříkej nikdy…
Jakou hudbu posloucháte v soukromí?
To záleží na náladě. Občas mám chuť na vážnou muziku, rád si poslechnu nové CD kamarádů a přátel, občas se mi dostane do rukou něco nového. Poslouchám většinou v autě, protože v něm trávím spoustu času při přejezdech na představení. Hudba mi dodává energii nebo uklidňuje…podle momentální dopravní situace.
Vůbec jsem se nikde o vašem soukromí moc nedočetl. Střežíte si ho nebo se nikdo neptal?
Po mém soukromí je každému prd…
Vaše žena se některých vašich projektů účastní, zpívá, hraje na housle, její housle jsem podle mě slyšel i v Dekameronu. Ale co děti? Budou z nich také umělci?
Především je třeba říci bývalá žena…naše cesty se rozešly a zůstali jsme přátelé. Je hezké, že její housle slyšíte v Dekameronu, ale je to omyl. Děti mají uměleckou duši a jsem za to moc rád. I přesto, že to tím pádem nebudou mít v dnešním světě jednoduché.
Máme jednu takovou tradiční otázku, která občas vyzní trapně, ale občas se pro změnu hodně povede. Na co byste chtěl odpovědět, ale já se zapomněl zeptat?
Zapomněl jste se zeptat, kolik vás bude tento rozhovor stát…;-) A já bych na to velice rád odpověděl, že vůbec nic. Ale teď vážně…třeba…co potřebuju k životu…a já bych odpověděl, že mimo jiné třeba horu Klíč…a tak podobně…