Kriminalita dětí jako projev psychické vyspělosti?

Archiv
Verze pro tisk |

Ve skutečnosti je příčin kriminálního chování dětí i dospělých mnoho, navzájem se složitě ovlivňují a v průběhu času se někdy i mění. Nyní se k nám například ve větší míře vrací kriminalita sociálně podmíněná, což souvisí s opětovným růstem socioekonomických rozdílů mezi lidmi. Typická dětská kriminalita je však především projevem nevyspělosti, nevyzrálosti, jmenovitě nevyzrálosti morální, což velmi často souvisí též se selháním rodinné výchovy. Svou roli ale hraje také impulsivita, podléhání okamžitým přáním, nedomýšlení následků, nedostatek ovládacích mechanizmů, špatné příklady (včetně různých akčních hrdinů nebo nešvaru zpochybňování viny i usvědčených a odsouzených zločinců).


Život na přelomu tisíciletí je v mnoha směrech ještě složitější než v již poměrně moderní společnosti před 40 - 50 léty. Přibývá celých sociálních skupin, které se v ní čím dál obtížněji orientují, čím dál častěji selhávají a dostávají se na společenský okraj (ubytovny pro neplatiče, rómská ghetta, bezdomovectví,…). Typickým projevem je zmatek v hodnotách, podléhání konzumnímu lákání reklamy, ačkoliv chybí prostředky k dosažení všude číhajících lákadel. Mnozí rodiče nedokáží (někdy ani nevědí, že by měli) vést děti k rozlišování toho, co je v životě skutečně důležité a co méně.

Svou roli hrají i přetrvávající zbytky hyperliberální výchovy, založené na přesvědčení, že dítě je přirozeně dobré a že i bez výchovných nároků vyroste v dobrého dospělého, zaměňování rodičovské autority za nenáročný a pohodlný kamarádský vztah. Přitom si musíme uvědomit, že takto byla vychována už značná část generace dnešních rodičů. Pak se ovšem současnému stavu není co divit. Ani tomu, že nejvíce by si přáli řešit dětskou kriminalitu státní represí (snížení věku trestnosti, přísnější zákony) zejména ti, kdo z uvedených důvodů své nebo svěřené děti sami obtížně zvládají.

Nic proti odůvodněné a věku i vyspělosti dítěte přiměřené represi. Ovšem ta je vždy až reakcí na něco, co se již zanedbalo, léčbou pozdních příznaků dlouho trvající nemoci. Nejde a ani nemůže jít k samým jejím příčinám. I když se to asi leckomu nebude líbit, lékem a hlavně prevencí může být jedině dlouhodobá, každodenní, promyšlená, trpělivá, někdy i vysilující výchova dětí v rodině, v optimálním případě vhodným způsobem podporovaná k tomu určenými veřejnými institucemi. A ovšem také zvýšení právní odpovědnosti rodičů za děti.

Ještě k údajnému nedostatku represivních nástrojů, což je také oblíbené téma stesků. Není pravda, že dítě nemůže být nijak potrestáno a že rodiče nejsou zodpovědní za to, co jejich nezletilec provedl. Přinejmenším jsou povinni nahradit vzniklou škodu, náhrada na nich může být vymáhána i soudně. Rovněž mohou být stíhání za zanedbání povinné péče nebo za tolerování zahálčivého života. Ti, kterých se to zejména týká, to moc dobře vědí. A potrestání dítěte samého? Určitě v něm nebude rodičům nikdo bránit, nepůjde-li o nějaký exces. Naopak, soud se jich může zeptat, co udělali pro to, aby se trestná činnost neopakovala, případně vhodná výchovná opatření sám nařídit.

Škálu možností postihu ještě rozšiřuje Senátem právě potvrzený zákon o soudnictví nad mládeží. I provinilec mladší patnácti let se vždy dostane před soud. Nepůjde sice do vězení, ale bude mu moci být uložena řada výchovných opatření, mladistvým mezi patnácti a osmnácti roky též náhrada vzniklé škody nebo veřejně prospěšná činnost ve volném čase, zákaz návštěv některých akcí nebo zařízení, zákaz styku s určitými osobami a další tresty.

Nahoru