Zaměstnávají ji prakticky 24 hodin denně, protože vedle zdravých pečuje i o kočky nemocné nebo zraněné auty či krutými lidmi. A daří se jí zachraňovat i takové, kterým ani veterinář nedával velkou šanci. Těžko si vůbec představit, jak jeden člověk zvládne kromě přímé péče pravidelně obstarávat krmení pro desítky chlupatců, shánět léky, vyrážet k veterinářům nebo do terénu, kdykoliv dostane zprávu, že se tam někde pohybuje zase jedna zatoulaná nebo pohozená nešťastnice, zúčastňovat se pravidelně umísťovacích výstav a vykonávat množství dalších nezbytných činností, bez nichž by útulek nemohl řádně fungovat. Nebylo by to možné bez ohromného množství energie, lásky ke zvířatům, která jí před příchodem do útulku asi mnoho nepoznala, a nezvratného přesvědčení, že dělá potřebnou práci. A ta energie z majitelky přímo vyzařuje. Přece jen ji ale trápí, co se stane s útulkem a jeho obyvateli, až už jí věk a ubývající síly nedovolí věnovat se jim takto naplno – nemá totiž zatím nikoho, kdo by tuhle záslužnou činnost po ní převzal.
Na kočkách je vidět, že se mají dobře. Seběhnou se kolem majitelky útulku, kdykoliv se na chvilku zastaví, a tlačí se ve frontě na pomazlení. Ale je jich hodně, a paní jen jedna. A tak se vehementně ucházejí i o pozornost návštěvníků, docela jako malé děti v dětském domově. Potřebovaly by každá toho svého člověka. Ale člověka odpovědného, který je nemá jen za hračku, odhazovanou v okamžiku, kdy ho přestane bavit, když zjistí, že zvíře má také nějaké nároky, že vyžaduje pravidelnou péči, čas a pozornost.