Jazzová zpěvačka Zeurítia, vlastním jménem Vendula Šmoldasová, životní partnerka jazzmana, kytaristy Libora Šmoldase, letošní rok na podzim vydala svou druhou desku nesoucí se na vlnách brazilské bossa novy a samby.
Živé provedení desky zpívané v autentické portugalštině přijede s kompletní kapelou představit v polovině měsíce i českolipskému publiku do klubu U bílýho černocha. Jakou hudbou se Vendula nechává inspirovat, proč miluje New York a jaké je povahy? To se dozvíte v příjemném a senzitivním rozhovoru.
Zkraje rozhovoru se zeptám, jaké máte své vzory, předlohy či jiné své hudební “bohy”?
Ráda poslouchám jazz i klasiku, ale ze všeho nejraději mám písničky. Jezdím autem na venkov a pouštím si Boba Dylana a jeho alba “The Freewheelin” a “Another Side of Bob Dylan” pořád dokolečka a zpívám si. Tedy teď na podzim. Hudbu stejně jako vůně si rozděluji na roční období. Tedy ne schválně, prostě to tak mám. Jakmile si nějakou novou desku pustím třeba na jaře, tak příští rok si ji určitě nemohu poslechnout v zimě. Naopak na jaře mi ta hudba vrátí nádherné asociace z jara minulého a cítím se nádherně. Koho mám opravdu ráda, je Kanaďan Rufus Wainwright. Jeho alba “Out of the Game” a “Poses” patří k mým nejoblíbeenějším podzimním. K podzimním láskám patří ještě James Taylor a Peter Eldridge.
Na jaře jste byli s Liborem v Austrálii. Přiznám se, že moc australských jazzových muzikantů neznám. Našli jste nové inspirace?
Libor vystupoval v Austrálii např. s Jamesem Morrisonem, což je nejen australská jazzová ikona, a s Ingrid James, výbornou zpěvačkou, ale především výbornou lektorkou zpěvu. Ale jak už to tak bývá, tak na cestách vás především inspirují místní lidé, odlišná krajina, eukalyptové lesy, koaly, tropické ananasy a banány či hrůzostrašní pavouci. Mě inspirovalo především moře. A to, že je to tak daleko, v člověku vyvolává vzrušení, strach i radost zároveň.
V jakémsi rozhovoru jste se zmínila o touze a přání znovu navštívit New Yorku. Co Vás přitahuje na velkém jablku?
Vzpomeňte si na americké filmy a zvlášť ty, co byly natočené v New Yorku. Ty jejich široké dlážděné chodníky se stromy nahoře na Manhattanu. Nádherná grafika štítů obchodů, zasněžený Central Park. Když jste tam, tak se k té fascinující atmosféře přimíchají ještě vůně. Například ráno aviváž z loundromatů a káva, později odpoledne nejlepší sýrová pizza na světě. (smích) Lidí je tam fůra a vědí, že spolu nějak musí žít na malém prostoru, a chovají se k sobě dost ohleduplně. Našinec se tam cítí jako bytost s vlastní hodnotou. To se mi líbí.
Jste štírka, tedy narozená ve znamení Štíra. Jste opravdu tak nevyzpytatelná, jak se u vašeho znamení uvádí? Týká se to vás nebo vašeho okolí?
Co vám k tomu má štírka říct? (smích) Řekla bych k tomu asi to, že od té doby, co jsem oslavila svoje třicátiny, se cítím velmi krásně. Už tolik v životě netápu. Uklidnila jsem se, zkrotila jsem svou vášnivou a zároveň melancholickou povahu na únosnou míru. Čím více poznávám svět a lidi kolem sebe a přemýšlím o něm a o nich, jako o svém zrcadle, tak se stávám čím dál tím víc méně nevyzpytatelnou.
Čekají na publikum v rámci vašeho koncertu písně a skladby jiných hudebníků, či vaše písně autorské?
Publikum se může těšit na moje písničky, které jsem začala skládat minulý rok, a bude si moci koupit i nové album Weightless (New Port Line, 2014, pozn. red.). Zahrajeme i nějaké standardy, jako např. Tea for Two či Darn That Dream. Moc a moc se na všechny lidi, co na nás do hudebního klubu U bílýho černocha přijdou, těším.
Zeurítia, U bílýho černocha, 15. 11., 21:00