Po dětství stráveném ve Francii se pianista Simon Denizart vydal do světa, aby v Montrealu narazil na kontrabasistku Jeanne Corpataux-Blanche a bubeníka Simona Bellemare. Tak vzniklo stručně řečeno uskupení Simon Denizart Trio, které rychle vystoupalo až na samotný Olymp kanadského jazzu.
Získalo cenu publika na jazz festivalu Rimouski 2014 a rádiem Canada je opěvováno coby jazzový objev letošní sezóny. Ve své hudbě kombinuje velmi oduševněle jazz a world music a vytváří tak měkce melodický a zároveň silou a energií sršící zvukový obraz.
Simone, co tě přimělo k přestěhování z Paříže do Montrealu?
Především jsem chtěl získat nové zkušenosti tím, že se přesunu blíž ke kolébce jazzu. Na cestách jsem strávil hodně času a Montreal jsem si vybral proto, že mám rád québeckou kulturu.
Jaký má tedy vliv kanadská kultura na tvou práci?
Kanadská jazzová scéna je pro mladé hudebníky velice pestrá. Hudební vzdělávání je kvalitní, profesionální a seznámí člověka s jazzovými základy. Taky jsem mohl poznal podstatnou část québecké krajiny, která mě hodně inspiruje.
Přiznáváš inspiraci evropským jazzem a world music. Můžeš uvést příklady svých oblíbených hudebníků?
Těch je vícero, ale za všechny budu jmenovat určitě švédské Esbjörn Svensson Trio, jedno z nejúspěšnějších evropských jazzových trií na přelomu 20. a 21. století. Je obrovská škoda, že pianista Esbjörn Svensson před necelými deseti lety ve svých 44 letech tragicky zahynul. Kolik krásy mohlo trio ještě udělat. Potom určitě Keith Jarrett European Quartet s norským saxofonistou a skladatelem Janem Garbarekem. Z mých vrstevníků určitě mladého amerického pianistu a skladatele Tigrana Hamasyana, jehož hudba vychází z arménského folkloru, a také pianistu Grégoryho Privata pocházejícího z Martiniku.
Na svém druhém turné propaguješ nové album. Jak se tvoje hudba změnila od debutu?
Udrželi jsme stejné koncepty a kompoziční a zvukové strategie jako na první albu, ale dál jsme tyto nápady rozvinuli. Proto jsou skladby na druhém albu delší a jejich struktura uhlazenější.
V triu hraješ s kontrabasistkou Jeanne Corpataux-Blanche. Vždy je krásné vidět ženu za takovýmto nástrojem. Víš, jak se Jeanne dostala ke kontrabasu?
Jeanne začala hrát na kontrabas v jedenácti letech poté, co se šest let věnovala cellu a klavíru. Přes québeckou univerzitu Cégep de Sherbrooke se pod vedením Jeana-Françoise Martela začala věnovat jazzu a interpretaci klasické hudby. Krom dalších škol působila i v Programu mladých umělců v Ottawě a nyní učí na univerzitě v Montrealu. Jsem za ni šťastný.
Hráli jste už někdy v České republice?
Nikdy. Moc se těšíme, až tuhle krásnou zemi poznáme.
Hrajete hudbu pro mladé posluchače a hledáte správný sound. Jako americký pianista a producent Robert Glasper se nepodbízíte a držíte svou kvalitu, což je podle mě to nejlepší, co může muzikant udělat. Daří se vám zaujmout mladší publikum?
Ano, spojujeme rytmus a harmonii hudby, kterou posloucháme, s jazzovými základy. Doufám, že je naše hudba srozumitelná pro všechny generace, ale děláme ji primárně pro mladé.
Kdo si podle tebe zaslouží být v hudební branži bohatý a úspěšný?
Každý, kdo se nebojí upřímné hudby a tvrdé práce v týmovém procesu.
Simon Denizart Trio, 30. 9., 21:00, klub U bílýho černocha, předprodej v klubu