Laco Déczi (1938) je původem slovenský hudebník, trumpetista, kapelník a jazzový skladatel. Od roku 1967 hraje s vlastní kapelou Celula Jazz, v níž se vystřídalo nesčetně vynikajících jazzmanů. V roce 1985 emigroval přes západní Německo do USA, kde žije dodnes. Od roku 1990 však pravidelně pořádá po Čechách a Slovensku koncertní šňůry.
Na základě jeho biografie vznikl v roce 1989 snímek Volná noha, který vypráví o jazzovém muzikantovi, jenž má rád bláznivou legraci a svými kousky často šokuje lidi. Jako pravý bohém neuznává žádné omezování v osobním ani v uměleckém životě. A takový je i skutečný Laco Déczi, jehož povaha se promítá do osobité směsi groovy jazzu a tichomořského folklóru, kterou budete moci slyšet v polovině měsíce v klubu U bílýho černocha.
Laco, baví tě to, co děláš?
Strašně.
Nedávno jsem si doma pustil tvé DVD Jazoo z roku 1983. Skvělá věc, která mě vždy pobaví. Zjistil jsem, že ji u nás málo kdo zná. Zřízenci ze ZOO chytají skupinu uprchlých hudebníků. Jak tě to napadlo zfilmovat?
Bylo to za komunismu a všechno, co jsme tenkrát dělali, jsme museli dělat poloskrytě. Myšlenka filmu byla v tom, že nám berou svobodu. Hrozně rád bych chtěl dělat v televizi interview s komunistickým poslancem, který je v český vládě. Zeptal bych se jenom na jednu jedinou věc a než bych mu tu otázku dal, tak bych se zeptal, jestli mi odpoví pravdivě. "Kdo popravil Horákovou?” Určitě by se mu těžko říkalo, že komunisti.
Na co jsi ve své hudební kariéře nejvíce pyšný?
Když si někdy poslechnu svoji nahrávku, tak zjistím, že umím ho*no. A vzpomínám si na svého učitele Carmella Jonese, který říkal, že jakmile se ti začne líbit tvoje vlastní hraní, znamená to, že ztrácíš kontrolu a už se dál nedostaneš. Zachránit to můžeš jenom tak, že se na to hraní vyse*eš.
Jaké jsi měl sny jako „mladý”?
Jednou se mi snívalo, že hraju na obrovskym stadionu, kde bylo 100 000 lidí a ti tleskali, že měli krvavé ruce. Pak jsem se vzbudil na hajzlu v Lucerna baru, kde jsem ožralej zachrápal.
Zaskočilo tě něco v poslední době?
Každou chvíli mě něco zaskočí. Muzikanti, to je taková divoká zvěř. U nich nemůžeš říct, že muzikant má zaměstnání, neříká se, že ztratil práci, ale že mu padnul kšeft. A zní to normálně. Za ty léta v branži si člověk myslí, že už je otrkanej, a stejně tě vždycky něco zaskočí. Jako zrovna nedávno. Myslel jsem si, že už jsem tak vychcanej, že se mnou nemůže nikdo vyjebat. Sjížděl jsem z takového malého kopečka autem, kde byla povolená rychlost 30 km/h. Samozřejmě že to auto se z toho kopce rozjede trochu rychleji. No a dole mě zastavil policajt, přišel k okýnku a říká mi: „Víš co jsi udělal?” Já říkám: „Nevím.” A on: „Podívej, tady je rychlost 30 km/h a ty si jel 35.” Já věděl, že nemá důkaz, protože tam nebyl radar. On se mě zeptal: „Co děláš?” Já mu řekl, že jsem muzikant. On, že prý taky kdysi hrál, a pak mi říká: „Já vím, jak mají muzikanti těžkej život. Pokutu ti nedám, jenom mi klidně řekni, že si fakt jel rychlejc, abys ze mě nedělal blbce.” Tak jsem se přiznal. V tom vytáhl blok a dal mi pokutu na 50 $. Sednul na motorku a odjel. Vylezl jsem z auta a jedinou pomstu, kterou jsem vymyslel, bylo, že jsem kopal do vlastního auta. Tak tohle nebylo zaskočení, ale klasická vyjebávka. Jak blbej policajt vyjebal s vychcaným muzikantem.
Vím, že tvůj hudební hrdina je Clifford Brown. Já mám rád Maxe Roache. Jak to máš třeba u filmovýho hrdiny? Koukáš na filmy?
Moc ty herce neznám, speciálně v Americe jsou stovky nesmírně talentovaných herců a mnoho z nich jsou lepší než největší hvězdy. Natočí jeden film, a pak už ho nikdy neuvidíš.
Nepochybuji, že máš skvělou ženu. Vaří ti, nebo chodíš v New Yorku na pizzu?
Pizzu nežeru. Žena vaří a když přestane, tak ji zbiju a začne zase vařit. Když znova přestane, tak ji znova zbiju a zase začne vařit, a tak je to pořád dokola.
Kdo s tebou přijede zahrát do České Lípy?
Moje poslední obsazení Celuly, to jsou vlastně všechno původem Češi. Bubeník Vaico a já jsme sice americký občani, ale v duchu se cítíme jako Rumuni, basista Michael Krasný sice žije v Brooklynu, ale pochází z malé vesničky Opava, a jedinej pravej čistokrevnej Čech, který se narodil ve východoněmeckém Liberci, Jan Aleš, hraje na piano.
Chtěl by sis položit nějakou otázku?
Položil bych si otázku „Proč pravda nikdy nezvítězí?” A odpověděl bych: „Protože to je spravedlivé.”
Laco Déczi a Celula New York, 16. 5., 20:00, U bílýho černocha