Kapela Swayambu společně hraje a vystupuje již patnáct let a vždy se hrdě hlásila k žánru world-music. Patří neodmyslitelně k novoborské a vůbec českolipské hudební scéně. Na sklonku loňského roku vydali svou čtvrtou desku s názvem Jááro, kterou také pokřtili v klubu na novoborském koupališti.
Vůbec prvně desku natáčeli v profesionálním studiu, a to ve Studiu V Zlín Ivo Viktorina, který spolupracoval mimo jiné na deskách Ivy Bittové. Svou desku vydávají na CD, na jejich internetových stránkách je však možné poslechnout některé nové písně i starší písně v digitální podobě. Hudební charakter kapely tvoří z valné části zpěvák a hráč na akordeon Honza Karko, v profesním životě výrobce a restaurátor vitráží, který je zároveň i textařem písní. Textařem, který zachycuje do písní příběhy lidí, které má kolem sebe, ve svém okolí na Novoborsku.
Honzo, kde se vzal Jára? Ten, po kterém je pojmenováno album?
Jára je kluk z Boru. Dělal jsem s ním v práci. Týden. V kuse jsme mluvili o něm. O krizi, kterou právě prožíval. O krizi vztahu. Jeho příběh, jeho vlastní slova, obrazy. Třeba ten o magnetismu, co má v sobě, stejný, jaký mají planety. Přitahují se, nedokážou se od sebe odtrhnout. Jára je vlastně spoluautor, tak jako i další přátelé, o kterých jsou texty.
Jak je to vlastně s procesem tvorby ve Swayambu?
Se Swayambu děláme písničky. Nosím buď hotové věci, texty, akordy, aranže. Do toho si pak ostatní vymýšlí svůj nástroj. Svůj part. Je nás šest a někdy najít ten tvar, kdy je to ono, trvá dýl. Kdy to do sebe zaklapne. Kdy se shodneme, najdeme to spolu. A pak hlavně Theodor Kohout. Ten přinesl ty nejlepší nápady. Na jeho kytary píši texty. Někdy je začnu psát s ním ještě na zkoušce. Spontánně. Právě titulní píseň "Jára" je jeho hudba. Začíná a končí stále dokola se opakujícím kytarový motivem. Stejně tak se pohybuje v kruhu i Jára.
Samotná píseň Jááro mi přijde jako jasná singlovka. Plánujete nějaké další promo věci jako klip nebo nasazení písně do rádií?
Járu bych v rádiu slyšel rád. Reálné je to například na Proglasu. Klipy chce točit náš kamarád Janek Jiříček. To on udělal parádní obal. Kromě toho dokončuje dokument Swayambu – Zlín o nahrávání naší desky, za což mu moc děkujeme. Stejně tak děkujeme Kubovi Horákovi z kapely Zhasni. Zorganizoval předplacení desky našimi příznivci přes internet. Oslovili jsme sice vydavatelské firmy, CD jsme ale zatím vydali sami.
Jaké zadání dostal Janek Jiříček, když jste ho oslovili k vytvoření přebalu?
Janek přišel s tím nápadem využít prolínání fotek konkrétních lidí, o kterých písně jsou. Tím vznikly abstraktní obrazy, ke každé písničce jeden, kde občas zachytíš reálný detail. Jde ale o pocit, o vibraci toho člověka a místa. Každý obraz je složen třeba z patnácti fotek toho člověka. Podobně jsou psané ty texty. I hudba je smíchaná z mnoha zvuků. A Janek k tomu přidává další rozměr, dotváří celý koncept cédéčka.
Cítíš nějaký rozdíl mezi Jáárou a staršími deskami?
Minulé CD "Žiju to tu" je pět let staré, tuším. Nahráli jsme ho za dva dny o Velikonocích na chalupě v Kytlici. Přišlo mi, že ta hudba a texty v sobě nesly humor, chtěl jsem to i na nahrávce. Když jsme skončili, měl jsem pocit, že by šlo udělat další desku "navážno". Nebyl to plán. Jen pocit. Přání.
Desky jsme natočili už čtyři. Každá se nenápadně drží svého tématu. Poslední je o napřimování se, měnění a neměnění. Hudebně je zde méně akustických nástrojů, víc kytarových efektů. Čistý zvuk. Je to první deska natočená v dobrém studiu. Záměrně jsme jeli k Ivošovi do Zlína. Má velké zkušenosti, prostorné, vybavené studio, je muzikant, slyší, cítí, chápe.
Co by měla nová deska sdělit posluchači?
Když už sdělení v hudbě, tak alespoň s trochou vtipu, s nadhledem. Příběhy od lidí, často v blbé situaci. Od lidí, kteří to mění, i od těch, co nemění. Hudebně to nechci, neumím zařadit. Asi si to raději pusťte.
Nová deska kapely Swayambu k poslechu na www.bandzone.cz/swayambu.