Cesta k českolipsko-žilinskému Ďáblovi s velkým srdcem

Verze pro tisk |

Jsem z generace, která zažila komunismus jen krátce. Jako dospívající kluk z České Lípy jsem neměl ponětí o tom, co se tu odehrálo. O srpnu 1968 se moc nemluvilo. Ale tak nějak jsme věděli, že to nebylo dobré. Z vyprávění rodičů a prarodičů bylo jisté, že to tady komouši podělali. To jediný jsem věděl na sto procent a věnoval se dál pubertálním povinnostem :-).

Začalo to vlastně, když jsem prožil něco podobného a zažil, jak začala jiná válka. Válka, která omezuje a omezila svobodu nás všech, psal se rok 2001. Čím jsem byl starší, tím víc mě zajímali lidé, které jsem měl kolem sebe. Politici mě štvali, mrzelo mě, kolik se našlo a najde komunistů, a že to myslí fakt vážně.

O pár let později jsme založili vydavatelství a nakladatelství Deus. Vydáváme měsíčník Lípa a začali jsme s přáteli a redaktory pátrat po neoficiální minulosti města. Oficiální proud vykazoval jen nudné zmínky o návštěvách a stavbách různého druhu… ale o životě nic moc… Zpracovali jsme kompletní historii lokálního big beatu a undergroundu. A poprvé jsme narazili na jméno Ivan Kohler.

V České Lípě fotil vznikající kapely. Jeho fotky byly jiné… šla z nich energie i po těch letech. Byl součástí místního bohémského prostředí. Žil v České Lípě, pracoval v muzeu. Jeho žena pracovala v lékárně, psal se rok 1968. Byl součástí Fóra 8, což byl takový klub českolipských fotografů, a každá lotrovina, která se ve městě udála, šla vždy tak nějak ruku v ruce právě s Ivanem. Ani on však netušil, že tomu bude brzy konec.

Po měsících pátrání mi začal být opravdu sympatický a příběhy o něm mě vždy pobavily. Když jsme se poprvé setkali, byl překvapený a potěšený zároveň. Připravoval jsem knihu Českolipská satisfakce a on mi hodiny vyprávěl a vyprávěl. Domluvili jsme se, že se stane patronem knihy a že najde fotky z České Lípy, které potřebujeme.

Super začátek.

Po měsících práce jsem si začal uvědomovat, kdo Ivan vlastně je. I on začal objevovat nové a nové (staronové) fotky a vzpomínky. Nahé ženy, metaři, cikáni a náměstí focené skrze ženské nohy. To se stalo pravým symbolem naší knihy Českolipská satisfakce. Příběh knihy počíná vpádem rock’n’rollové a beatové kultury na – do té doby poklidné – Českolipsko. Posléze se věnuje zlatým létům místního big beatu. Zvláštní místo kniha věnuje okupaci roku 1968, která je chápána jako zlomový okamžik v životech této generace.

Fotky ze srpna 1968 ale zmizely. Dochovalo se jich jenom pár.
Příběh začíná houstnout tím, co tehdejší režim uměl velmi dobře.

Z mladého kluka, který jel ten den fotit armádu, která nás napadla, aby ukázal lidem v malém městě, co se děje, se přes noc stal recidivistou, zločincem a přišel o práci i život, který měl rád. Opustil přátele a odešel do SRN, kde mu bylo nabídnuto stipendium ke studiu fotografie. Po návratu byl souzen za opuštění republiky, bylo mu znemožněno cestovat za hranice. Před pronásledováním StB se stáhl domů na Slovensko, kde žije a tvoří dodnes.

Musel se asi cítit stejně jako já, když viděl, co hrozného se děje… ať je to tank, letadlo, hořící člověk, padající mrakodrap nebo útok na ostrově plném dětí.

Sebral se a jel něco dělat… a to něco z něj v mých očích udělalo člověka, který bude bojovat nejen za sebe, ale i za nás ostatní, a za to si ho moc vážím.

Vždycky mě pobaví, když mi volá a říká: „Hele, co tam v těch Čechách pořád vyvádíte?! Kolik je u vás komoušů a pořád nemáte euro…! Jo a i v muzeu jsou furt bejvalý agenti StB, a nejen tam…“

I vejš, skoro nejvejš, jednoho máme a přišel k nám, světe, div se, zo Slovenska…

Pořád je za co bojovat…

Díky Ivane!
 

alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru