Zahájení ČDP aneb kino v divadle

Verze pro tisk |

Kterak studentka Gymnázia Česká Lípa shrnuje zahájení 41. Českolipského divadelního podzimu.

Zdravím! Mé jméno je Lucie a jsem další ze skupiny studentů gymplu, kteří byli požádáni o přispívání na tento web. Kdybych vám o sobě měla jen něco málo říct, bylo by to nejspíš hlavně to, že chodím do třetího ročníku gymnázia v České Lípě, ve svém volném čase (který se snažím spíše vytvořit přesouváním povinností, než že bych nějaký jen tak měla) tančím v taneční škole Enliven Centre, a hlavně zbožňuju malování, kreslení a další výtvarničení. Ostatně proto jsem také byla přizvána k i-novinám – ne kvůli článkům, těch ode mne moc nečekejte – nýbrž kvůli ilustracím a „komiksům“, které by měly provázet většinu českolipských kulturních akcí. Už jste ode mne mohli vidět například tematický obrázek ke Spalovači mrtvol, v jehož duchu se nesl program minulého týdne.

Ale teď už k hlavnímu tématu – o čem vlastně budu psát? No přeci o divadle! Ano, ano, 41. ročník Českolipského divadelního podzimu byl oficiálně zahájen a mně se dostalo toho potěšení událost navštívit.

Vše začalo v úterý 10. října vernisáží výstavy s názvem „Sen o snech“. Tajemné piktorialistické fotografie pana Pavla Krause zdobily celé foyer i první patro Jiráskova divadla.

Pokud už už chcete začít googlit slovo „piktorialismus“, zadržte, pokusím se vám tu shrnout popis z wikipedie: jedná se o fotografický směr, ve kterém se usiluje o to, aby fotografie vizuálně připomínala spíše malbu či grafiku.

A opravdu – temné černobílé snímky focené na Českolipsku byly vyšperkované různými klenoty, ať už postavičkami Mickey Mouse, děsivými klauny, nebo nahými těly v různorodých polohách.

Osobně nejvíce oceňuji detaily, které byly do fotografií zaneseny, ty, kterých si všimnete až po delší chvíli usilovného civění na obraz. A to se pak té osoby za stromem, která se vám náhle objeví před očima, mírně polekáte, věřte mi.

Slibovala jsem divadlo, a zatím blábolím jen o nějakých prapodivných fotkách, co? Už na něj přišla řada, nebojte. Po vernisáži jsme šli najít svá místa, při vstupu do sálu jsme obdrželi lístek do biografu (ne, to není chyba; ano opravdu tím myslím kino), usadili se a s očekáváním čekali na setmění sálu. Teď si možná klepete na čelo a chystáte se zavřít tento článek, protože už zas mluvím o všem možném, jen o divadle ne.

Anebo jste si dali jedna a jedna dohromady a pochopili jste, že se jednalo o komedii „Biograf“ s hercem Jiřím Kohoutem v hlavní, a tedy téměř jediné, roli.

Proč „téměř jediné“, ptáte se? Tato hra je totiž spíše one man show. Po poměrně dlouhém úvodu, ve kterém nechybělo seznámení s pravidly biografu („Můžete se smát, můžete plakat, můžete se bát, můžete se líbat…“) či rozdání popcornu, jsme stále čekali, kdy přijdou na scénu další herci, to se ovšem nestalo. Krom hlavního protagonisty, jakožto promítače, a tajemného muže za pianem, který celé scény doprovázel skvělou živou hudbou, nikde nikdo.

Tu nás však promítač začal seznamovat se svými přáteli, a to přáteli filmovými. Opravdu, doslova a do písmene filmovými–černobílými, němými. Tato nesmírně povedená projekce, ve které se objevovaly postavy, jako například kovboj Kid, neviditelný Jack nebo šílený doktor Frankenstein, byla natolik propracovaná a interaktivní, že jsme dlouze přemýšleli, zda je to vůbec možné.

Hranice mezi filmem a realitou se nám ztrácely před očima. Tento pocit zmatení se ještě prohloubil, když se na plátně objevily dveře a promítač jimi běhal do filmu a zpět snažíc se zastavit Frankensteinovo monstrum.

Ještě dál to zašlo, když promítač dovršil své snažení o pořízení fotografie se všemi svými přáteli, vyletěl ptáček, tajemný muž se zvedl od piana a my pod jeho kloboukem spatřili promítačovu tvář, ostatně, jak tomu bylo u všech filmových postav.

Zkoumání provedení jsem vzdala ve chvíli, kdy na podium pozvali malého kluka z publika, Metoděje, jakožto zástupce nás všech, diváků v sále. Na plátně se opět objevily dveře, hoch jimi prošel a najednou se ocitl na plátně také! Zamával udiveným rodičům, vyběhl ze dveří a zase si šel sednout na místo. Když padla výzva, že do filmu může jít kdokoli, děti ani na chvíli neváhaly a úprkem se hnaly ke dveřím; ani někteří dospělí neotáleli. Za moment už nám tedy z projekčního plátna mávala kupa dětí.

Asi po deseti minutách někteří lidé zjistili, že tento film, vzhledem k tomu, jak se děti před kamerou bavily, nemá konce a začali pomalu odcházet, nebo nakukovat do zákulisí také. Já sama jsem tu možnost nahlédnout pod povrch této geniálně vychytané hry měla a ani vám nemohu říct, jak jsem z toho byla nadšená.

Přede všemi, kdo se na přípravě tohoto divadelního kousku podíleli, hluboce smekám a těším se na příští příležitost shlédnout nějakou další hru od Cirk La Putyka. 

foto: Štěpán Kňákal, Markéta Štipská

Další texty od studentů Gymnázia Česká Lípa o Českolipském divadelním podzimu:

 

Rande na Spalovači (Dominik Tománek a Pája Kašparová)

Týden ve znamení Spalovače mrtvol (Dita Landovská)

Nahoru