Den#3 ČDP: Mladí a neklidní balancovali na ostří nože

Verze pro tisk |

Představte si tu nejšpinavější, nejzaplivanější a nejzakouřenější hospodu na světě. A představte si lidi, kteří do ní chodí zabíjet svůj nicotný čas. A pak to vše dostaňte na jeviště Jiráskova divadla v České Lípě a posaďte diváky přímo na jeviště, aby vše dostali z první ruky. Tragédie? Naopak! Tak by se dal ve zkratce popsat třetí večer 42. ročníku Českolipského divadelního podzimu, který tradičně čtvrteční večer věnoval představení tzv. na arénu. O komorní představení v těsné blízkosti mnoha a mnoha diváků se tentokrát postaral domácí soubor Divadelní klub mladých s inscenací Kennedyho děti.

Divadelní hru Kennedyho děti napsal americký dramatik Robert Patrick v roce 1978 a věnoval ji ztracené generaci 60. let, která byla ovlivněna hnutím hippies, válkou ve Vietnamu a smrtí prezidenta Kennedyho. Hra datumově poměrně vousatá však velmi palčivě promlouvá i k současné generaci. Divadelní klub mladých si představení nadělil k 50. narozeninám souboru, v rekordním čase jej nastudovali jeho bývalí členové.

V nehorším pajzlu na světě postupně potkáváme celkem pět postav. Jako první se divákům představí plachá Vanda, platonicky zamilovaná do prezidenta Kennedyho. Tichá, pracující dívka, která s moudrostí tak nějak neladící s jejím věkem pozoruje dění kolem a velmi trefně jej komentuje. K této na první pohled sympatické dívce se přidávají další postavy: zkrachovalý herec v převleku za hot-dog, vyžilá herečka převlečená za Marilyn Monroe, vyšinutý voják se zkušeností z Vietnamu a nafrčená členka hnutí hippies. A spousta dýmu a špíny se špetkou zadumaného klavíristy. 

Partička ztroskotanců odhaluje divákům postupně svůj příběh, svoje úspěchy, nezdary, sny a naděje, které je ale už dávno opustily. Zůstaly jen ruiny jejich představ, životů, ideálů. Všechno a všichni už jsou dávno pryč a oni zůstávají každý sám u svého stolu, své nedopité sklenky a svými touhami se k někomu ještě naposledy přiblížit. Po několika zoufalých pokusech to však vzdávají, jsou sami, opuštění, beznadějní, neschopni vnímat realitu kolem sebe, natož v ní fungovat, nebo se jí alespoň přiblížit. 

Kdy už jsou věci tak moc špatné, že se překulí přes hranu? Kdy člověk ztratí vlastní důstojnost, sám sebe? Kdy a jak se to stane? Herci po celou dobu hry balancují mezi velmi tenkou a nenápadnou hranicí mezi životem a smrtí, legrací a smutkem, excentričností a civilností a stačí málo, aby se vše zvrtlo v nezajímavou přehlídku hereckých technik. K tomu však nikdy během představení nedojde. 

Jen postavy v příběhu nakonec vzdají svůj boj a raději volí smrt před zpackaným životem. Že není naděje? Ale je, vždycky. Třeba ve vřelém potlesku, který se několikrát ozval i na diskusi se souborem, v přátelství a rodině, kterou divadelníci v České Lípě rozhodně mají.

Foto M. Štipská, Z. Kroupová

www.cldp.cz 

Reportáž z prvního dne najdete ZDE, ze druhého dne ZDE
 

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru