Štafeta: Ondřej Volman

Verze pro tisk |

Díky několika nedorozumění došlo na Štafetu s Ondřejem Volmanem až nyní. Štafetový kolik mu totiž předal malíř Lukáš Karbus již o Vánocích (zde).

Ondřeje Volmana živí dřevo, vyrůstal na hradě Sloup, postavil si sám dům, ale nejvíce se rozhovořil o našem vztahu k životnímu prostředí.

Znojmo, v němž jste se narodil, je jedno z nejhezčích měst v Česku. Stihl jste si k němu vytvořit nějaký vztah?

Určitě. Ale uvědomil jsem si to až jako dávno dospělý, přestože jsem tam celé dětství jezdil na část prázdnin. Čím dál tím raději se tam vracím, avšak k mojí lítosti příležitostí zatím ubývá.

Být synem kastelána na hradě či zámku je snem mnoha kluků. Měl jste to také tak?

To asi ne. Vnímal jsem to jako danou věc.

Byla v tom nějaká romantika? Trávil jste na Sloupu noci, dny? Nebo vás jen tatínek zapřáhl do práce, které tam určitě bylo dost?

Později snad i romantika. Dní jsem tam strávil mnoho, nocí pár. Práce jsem tam nechal dost.

Jsou se Sloupem spojená nějaká strašidla nebo nějaké pověsti? Jaké jsou noci na Sloupu?

No, napadá mě teď jenom ta profláklá pověst s poustevníkem (ale možná je to vlastně skutečnost), který má na hradě sochu a pozoruje svého bratra Samuela v jeho jeskyni naproti ve skále, v současné Samuelově jeskyni. Ten tam vyráběl skleněné čočky a došlo pak údajně k zabití Samuela jeho hradním bratrem skrzevá jakousi nevraživost.

Pak vlastně taky říkáme, že v jedné z grot na horním nádvoří jsou zbytky dračího vejce. Drak, který se tam vylíhl, měl při letu nabourat do kopce Klíč a ten je teď proto tak „vykousnutý“ (kamenné moře). Ale obávám se, že je to pověst vynalezená našimi rodiči pro nás, jejich děti…

Ale dobrá pověst se váže k nedalekému sedlu kousek za vyhlídkou Na stráži. Odjakživa tam je kříž a místu se říká U Křížku. Kříž je tam totiž na památku vysvobození jedné zakleté duše z toho zakletí. Zaklet tam byl tuším falešný hostinský, který okrádal hosty, a tak na tomto místě musel po smrti strašit pocestné kýchnutím. A tady příběh odhaluje prospěšnost alkoholu. Šel tudy jednou přiopilý pocestný, který, jako ostatní (střízliví) neutekl, leč na kýchnutí - jako každý slušný člověk - odvětil: „Pozdrav Pán Bůh!“. Zakletý pak: „Dejžto Pán Bůh“. Opilec: „Až na věky“. A nakonec zakletý: „Amen“, jako každý slušný člověk. Kletba byla zlomena a pocestné tam už nikdo nestrašil.

A co třeba kamarádi? Nechtěli, abyste je vzal na hrad přespat nebo něco takového?

Přespávání si úplně nevybavuji, ale to neznamená, že k němu nedošlo. Na hrad jsme ale lezli „načerno“. A to nejen na prakticky přístupné spodní nádvoří – konírnu - ale i nahoru. Vytáhnout pár drobných z hladomorny a podobně.

Prozradil jste mi, že jste od třinácti let dojížděl do Prahy, teda ještě jako žák základní školy? Jak to?

7. a 8. třídu jsem absolvoval ve škole se specifickým zaměřením v Praze. Bydlel jsem tam na internátě.

To je docela brzké vytržení z rodiny? Můžu vědět, jak jste to zvládal? Takto na začátku puberty?

Táta nedávno pravil, že u mě žádnou pubertu nepamatuje. Já jsem v tu dobu četl hlavně literaturu faktu o válce v Pacifiku od pana Hubáčka, ale nějaká puberta asi přece jen byla. Přechod na internát byla zkušenost k nezaplacení. Naučit se fungovat v kolektivu, v němž trávíte nejen malou část dne, ale celý týden až dva. Mám na to období dobré vzpomínky a s lidmi z této naší třídy se dodnes scházíme.

Dělat nábytkáře není oproti kastelánství úplně typicky vysněné povolání. Jak jste se k nábytku dostal? Měl jste k dřevu vztah už od dětství?

Měl jsem to od táty. Spoustu toho doma udělal, já mu rád pomáhal a tuhle školu dělal taky. Vlastně mám dojem, že si to kastelánství vy buďto idealizujete nebo já ho podceňuju. Pro mě to nikdy nebylo vysněné povolání. Snad proto, že to bylo tak blízko, jsem kastelánství nepovažoval za něco výjimečného, ačkoli hrad Sloup mám hodně rád.

Prohlížel jsem si vaše práce. To jsou ale spíše dřevostavby. Šlo o nějaký přirozený vývoj?

Tak to přišlo. Konstrukce vyžadují méně vybavení a byla poptávka. Poslední dobou dělám spíš nábytek. Na stránkách toho ještě hodně není.

Také jsem se koukal na fotoreportáž, jak jste si stavěl sám dům. Jak k tomu rozhodnutí došlo?

Jestli myslíte dokumentaci stavby našeho domu na mých stránkách, tak asi takto: To byl kdysi takový zvláštní moment v holešovickém přístavu, abych to vzal od začátku. Při pohledu na hromadu odpadků mi došlo, že takhle se fungovat nedá. O problematiku životního prostředí jsem se od té doby začal zajímat a došel mimo jiné k přesvědčení, že je potřeba se v tomto ohledu chovat zodpovědně. Použít lokální přírodní materiály na stavbu vlastního domu je jedna z možností. No, a sehnat někoho, kdo by to tak postavil za mě je v současnosti nemožné nebo moc drahé. Navíc jsem měl touhu si postavit dům vlastníma rukama.

Konečně jste se trochu rozpovídal. Není to málo, když se o životní prostředí zajímají jen jedinci?

V tomto směru nad lidmi tak trochu lámu hůl. Ale iniciativa zespod je vždycky upřímnější a přináší lepší výsledky než direktiva shora. Ale jak pravil ten Hrabalův metař (jeho jméno, ani jméno knihy nedám): „Lidi sou tak blbí!“

Snažíte se třeba o nějakou osvětu? Jste aktivistou?

Čím jsem starší, tím víc měknu. Ale musím napínat síly jiným směrem. Býval jsem mnohem radikálnější a kamarádil jsem se i s lidmi z Dětí Země, ale teď se aspoň snažím dělat „lépe“ to, na co stačím. Tak kromě slámy, hlíny nebo recyklovaného dřeva máme v domě - když už jsem v těch médiích - kompostovací záchod. Je radost si denně připomínat, že nejenže nespotřebuju spousty vody, ale místo nebezpečného odpadu „vytvářím“ surovinu. Jen doufám, že mě nepřejde humor při kolaudaci…

Člověk údajně ovlivní za svůj život průměrně 100 lidí, takže i pasivní aktivismus může přinést ovoce.

Dělal jste si v domě všechno sám?

Zdaleka ne. To není v lidských silách.

Co jste neuměl? Elektřinu? Vodu?

Samozřejmě, že specializované profese stavebník ani dělat nesmí, pokud chce kolaudovat, ale i ta sláma a hlína - vzhledem k velkým objemům - potřebuje více lidí. Hlíny jsme například do domu vrátili odhadem 30 metrů krychlových. Kamenů na opěrné zdi, sklep a základ bylo asi 230 tun. K tomu malty, betony, uf ... znova bych to dělat nechtěl. Ale poznal jsem tak pár fajn lidí. A samozřejmě mnoho kamarádů, které už jsem znal, a rodina mi obrovsky pomohli. To, že ta stavba dospěla k víceméně zdárnému konci, je zásluhou zástupu lidí.

Nějaký čas jste pobýval ve Spojených státech. Sbíral jste inspiraci?

Spíš jsem nasbíral zklamání. Ale jsem rád, že jsem se mohl aspoň nějak naučit angličtinu.

Čím vás ta Amerika zklamala? Byl jste tam pracovat ve svém oboru?

Ameriku jsem si idealizoval už tím zmiňovaným Hubáčkem a podobně. A svým způsobem v lecčems ideálem je, ale znova: „lidi sou tak blbí“. Neumím to asi nějak rozumně definovat, ale konzum, povrchnost, maska, vzývání pomíjivého, posedlost zábavou a takovou tou vytlemeností tam má tak obludné rozměry. Však si tady při všech těch „možnostech“ mnohé úspěšně osvojujeme. Nejhorší je sledovat tu směnu svobody (co to vlastně je?) za onen chléb a ony hry. Pozorovat „prázdnotu zdánlivé plnosti“. Je to hrozná škoda. Lidi v takovém množství asi nikdy neměli takovou možnost se přiblížit Člověku, tak jako jsme na tom my v posledních cca 100 letech.

Před tak deseti lety jeden tenkrát šestnáctiletý kluk z naší republiky objel svět na kole. Mimo jiné pak říkal, že nejšťastnější lidi potkal snad na Papui - Nové Guinei a nejnešťastnější v Americe.

Co dodat?…

Amerika mě pořád v mnohém uchvacuje. Inovace, možnosti prosadit nápad. Soudě podle informací odjinud je tam evidentně hodně lidí, kterým je něco jako opravdová svoboda dražší než módní trendy. Je s tou vší nedokonalostí jedinou opravdovou protiváhou odporným totalitám v Rusku a Číně… Co ještě?

 Snad jen, že v USA jsem byl oficiálně jako student a několik lidí tam mám docela rád.

Nahoru