Marek Kučera začínal svou pedagogickou kariéru ve Skalici a na základní škole Dr. Miroslava Tyrše v České Lípě. Dalších sedmnáct let pracoval v českolipské základní umělecké škole jako učitel hry na kytaru a hudební nauky, aby se na stejné škole stal od školního roku 2012/2013 ředitelem. Mezitím sbíral zkušenosti v ZUŠ Horní Počernice, vykonával v ní funkci zástupce ředitele. Spolupráce těchto škol se projevuje například v projektu adventního benefičního koncertu ve prospěch Farní charity Česká Lípa a jejich sociálního automobilu.
Pomyslný štafetový kolík v našem seriálu mu předala Pavla Prokešová (o ní si můžete přečíst zde).
O ZUŠce bylo, bohužel, nejvíce slyšet, když do ředitelny nastupovala vaše předchůdkyně. Nyní je zase mediální klid. Zanechal tehdejší konflikt na fungování školy nějaké šrámy? Urovnaly se vztahy?
Já právě doufám, že není mediální klid. Děláme s kolegy všechno pro to, aby se o naší škole v pozitivním smyslu psalo a mluvilo co nejvíc. Ale samozřejmě rozumím vaší otázce. Máte na mysli právě to negativní, co se v době nástupu mé předchůdkyně do médií dostalo. Věřím, že to je za námi. S kolegy jsme se domluvili na tlusté čáře bez ohledu na události z minulosti, kdy byl kolektiv nešťastně rozdělen na několik částí. Myslím, že vztahy se urovnaly.
Předpokládám, že právě díky tehdejší kauze vznikly dobré vztahy se ZUŠ Horní Počernice, kde je už více než deset let ředitelem Libor Zíka.
Následkem zmíněné kauzy Libor odešel ředitelovat do ZUŠ Horní Počernice. Po čase mi nabídl práci svého zástupce a já nabídku přijal. Ale dobré vztahy se ZUŠ Horní Počernice vznikly hlavně proto, že jsme s Liborem již velmi dlouho přátelé a z doby mého působení v počernické ZUŠ jsem si odnesl mnohá další přátelství, která samozřejmě neskončila po mém odchodu zpět do České Lípy. Hlubší spolupráce našich škol potom vyplynula jaksi samozřejmě.
Pak si pamatuji ještě jednu mediální bouři – to když město uvažovalo o sloučení ZUŠky s DDM Libertin. Tento nápad je definitivně u ledu?
Nevím o tom, že by se o této záležitosti v současné době uvažovalo. Máme sice nepochybně velkou a krásnou budovu, ale v souvislosti s výukou jsme schopni ji zaplnit. Pokud říkám zaplnit, tak myslím zaplnit opravdu funkčně. Naše škola disponuje velmi kreativními učiteli a žáky, a to se projevuje v potřebě místa pro výuku, ale i pro mnoho různých souborů a uměleckých aktivit.
Osobně, byť nemuzikant, vnímám ZUŠku velmi pozitivně, jako instituci, která dává školství v Lípě velmi významnou nástavbu. Vidím u nás na škole, co dětí si nosí nástroje, co se omlouvá kvůli vystoupení atd. Systém uměleckého vzdělávání nám může závidět celý svět. Je to finančně náročné udržet umělecké školství na úrovni? Jak se vlastně rozpočet školy skládá? Kolik procent rozpočtu tvoří příspěvky rodičů a kolik jde z veřejných rozpočtů?
To mě velmi těší, že vnímáte naši školu pozitivně. Pevně věřím, že nás tak vnímá většina veřejnosti v našem městě i mimo ně. Systém uměleckého vzdělávání je v naší republice skutečně unikátní a velmi mě těší, že jej máme. V naší škole klademe samozřejmě hlavní důraz na vzdělávání, ale mým záměrem také je, aby naše ZUŠka byla nedílnou součástí kulturního života města. Rozpočet školy tu technicky asi nebudu rozebírat, ale necelých 10 procent tvoří školné a asi 90 procent tvoří dotace od státu na platy a příspěvky zřizovatele na energie a provoz.
Ještě nikoho nenapadlo na vás jako škole šetřit?
Šetření ve školách je asi tak nějak setrvalý stav. Samozřejmě se snažíme, aby vynakládání financí bylo účelné a efektivní a to samé chce po nás stát a zřizovatel.
Tady to myslím i na vyšší úrovni. Jsou názory, že některé věci by si měli lidé hradit z vlastní kapsy – sport, kulturu. Neexistuje v současnosti žádný politický tlak na změnu uměleckého školství?
Jistý tlak na řekněme vyšší úrovni tu je. Jednou za čas se objeví někdo, kdo ponejvíce z důvodu vlastního zviditelnění řeší, jestli je základní umělecké školství nezbytné. Vznikají tak intelektuální skvosty, které prohlašují, že ZUŠky jen zdvojují to, co již dělají základní školy v hudební výchově atd. Stojím za názorem, že celý systém základního uměleckého školství je unikátní a navíc dobře do hloubky pedagogicky propracovaný. Zájem o studium v ZUŠkách hovoří sám za sebe. Pokud bychom se tohoto systému zbavili, byli bychom velmi krátkozrací. V zemích, kde státní umělecké školy zrušili, již zjistili, jaká to byla chyba.
Hluchá parta, Jazzová farma … kolik hudebních těles pod ZUŠkou v současnosti vystupuje?
V naší škole působí 14 komorních souborů a orchestrů. Jsou pro naši školu velmi důležité, a to nejen v souvislosti s naší prezentací pro veřejnost, ale hlavně jako působiště pro naše mladé umělce, kteří se v nich učí vzájemně se poslouchat a komunikovat spolu umělecky i lidsky. Patří sem například právě soubor bicích nástrojů Hluchá parta, bigband Jazzová farma, ale také nově vznikající komorní symfonický orchestr, dětský pěvecký sbor Talent s projektem muzikálového divadla, komorní pěvecký sbor, kytarový soubor Golden strings, soubor zobcových fléten. To jsou ty větší soubory. Dále máme mnoho kvartet a trií a to ještě průběžně vznikají spontánně v rámci spolupráce mezi učiteli a žáky další drobné komorní soubory, které někdy po skončení projektu zaniknou a někdy pokračují. Mám radost z toho, že je ve škole máme, a práce učitelů i žáků v nich si velmi vážím.
Vy sám se považujete spíše za umělce nebo pedagoga?
To je asi vždycky v našem typu školství trochu schizofrenie. Někdy víc jedno, někdy druhé.
A do toho vlastně ještě ředitel, teda manažerská funkce. Vidím to u ředitelů jiných škol – stýská se jim po práci s dětmi. Jaký úvazek má ředitel umělecké školy? Dostane se vůbec ještě k dětem?
Důležité asi je, aby člověka to, co dělá, bavilo. Učení mě baví opravdu moc. Je nesmírně obohacující setkávat se s mladými lidmi a mít možnost pomáhat jim nasměrovat se v uměleckém životě. Když jsem ale nastupoval jako ředitel, věděl jsem, do čeho jdu. Nepřekvapilo mě tedy, že učení je v této práci opravdu podstatně méně (3 hodiny týdně). O to víc si každou hodinu užívám. Kontakt s našimi žáky se ale snažím mít i tak, že navštěvuji naprostou většinu našich koncertů a akcí. Ocenil bych méně papírování a výkazů, ale svou práci dělám rád a těší mě, že mohu spolu s kolegy zástupci vytvářet jistý servis pro učitele naší školy a že mám možnost ovlivňovat, kam naše škola směřuje, a zapojovat ji co nejvíc do kulturního života našeho města.
Pokud se nepletu, skládal jste hudbu k Pašijovým hrám. Skládáte i jiné žánry?
Skládám hudbu pro kolegy a jejich žáky z naší školy i z jiných škol po republice. Většinou se jedná o soudobou, řekněme vážnou hudbu, ale jiným žánrům se nevyhýbám. Tradičně s kolegy v České Lípě připravujeme mou Vánoční mši pro sóla, dětský sbor a orchestr v rámci již zmíněného benefičního koncertu Sláva budiž.
Některé své kompozice zveřejňuji na serveru scoreexchange.com, kde mám v této chvíli 330 stažení a vytisknutí. Pašije, které jste zmínil v úvodu otázky, jsou pro mě velmi příjemnou spoluprací s učiteli a žáky naší školy a ochotnickým spolkem OSLI. V posledním roce (2016) s režií Františka Zborníka. Z příchodu Františka do tohoto projektu jsem měl opravdu velkou radost. Byl podle mě pro celý projekt velkým přínosem.
Šlo v případě pašijí o hudbu na zakázku nebo jste měl něco v šuplíku a to použil?
Hudbu pro Pašije jsem psal přímo na míru. Požádal mě o ni Petr Brambor Nárovec. Kompozice je načasovaná na konkrétní místa ve scénáři a právě letos došlo díky Františku Zborníkovi a jeho spolupráci s dirigentem Pavlem Hricem k významnému zpřesnění synchronizace hudby a děje.
A skládáte vůbec do šuplíku? Mě třeba do šuplíku psát nikdy nebavilo.
Do šuplíku neskládám, pokud nepočítám rychlé zaznamenání neodbytných nápadů. Práce, kterou dělám, mě opravdu baví, ale také vytěžuje, takže jsem rád, že jen tak tak stíhám napsat to, co jsem všude kolem nasliboval.
Člověk se asi nedostane k hudbě tak, že chce skládat. Hrával jste v kapele?
V minulosti jsem hrál v několika kapelách na kytaru. Pravdou je, že ke kompozici jsem se dostal i v důsledku toho, že jsem tak nějak pátral „z čeho se to skládá, jak to funguje a kolik to má nohou“.
Mohou si vás pamětníci z nějaké konkrétní kapely pamatovat?
Hrál jsem v několika folkových jazzových formacích. Na Českolipsku hlavně ten folk v druhé polovině osmdesátých a první polovině devadesátých let – kapely Ariel a Strop. Dnes jsem k tomuto svému působení poměrně kritický, ale za pozitivní považuji, že jsme hráli autorskou hudbu.
Až teprve, když si zranil váš syn Tomáš na Expedici prst, mi došlo, že jste ten Kučera, co je ředitelem ZUŠky. První, co mě napadlo, když jsem jeho prst viděl, jestli bude moct hrát. On ale odpověděl, že na nic nehraje. Neměl jste představu, že to váš potomek dotáhne ještě dál a založí třeba dynastii hudebníků?
Potomky mám dva. Tomáš, který vyzkoušel, jak funguje zdravotnictví v zahraničí, byl vždycky nadaný spíš výtvarně. Proto se také rozhodl pro studium architektury. O šest let mladší Adélka se věnuje zpěvu v naší ZUŠ a díky pečlivé práci kolegyň krásně zpívá. Představu o tom, kam to mé děti umělecky dotáhnou, jsem si záměrně žádnou nevytvářel. S mojí ženou Ladou se snažíme, aby naše děti měly možnosti, ale věříme, že na to, čím chtějí být, přijdou vlastně sami.
