Štafeta: Zdeněk Šmída

Verze pro tisk |

Rád bych si přečetl rozhovor se Zdeňkem Šmídou, vedoucím českolipských TOMíků. To bylo přání Jakuba Mencla, se kterým si můžete přečíst rozhovor zde. Zdeněk Šmída nebyl proti, a tak se můžete seznámit s další zajímavou osobností, která věnuje nemálo své energie veřejnosti.

Občas akce TOM Chippewa sleduji. Je to přímo vaše dítě?

Já jsem v turistickém oddíle vyrostl díky svým rodičům, kteří využili možnou alternativu všem Jiskrám a Pionýrům a schovali se do Klubu českých turistů. A když jsme se sourozenci vyrostli, tak nějak logicky a plynule jsme to převzali, hlavně tedy bratr. Po revoluci vznikla Asociace turistických oddílů mládeže, kam jsme hned vstoupili. V té době jsme měli úžasnou partu dětí i starších mládežníků, tábořili jsme v létě i v zimě, jezdili na přechody hor do Rumunska a na Slovensko, toulali se po Čechách i po Evropě. Nakonec jsem ale v České Lípě zůstal sám, a tak to padlo na mě. Tomíky ale naštěstí nevedu sám, ze staré party vydržela Renča Dvořáková, se kterou si výborně rozumím.

Jak vůbec dnes vypadá systém mládežnických organizací? Já se občas na některých soutěžích potkávám se stále existujícími Pionýry, samozřejmě se skauty. Ale od doby, kdy jsem ještě před revolucí vedl myslivecký kroužek, se v systému moc nevyznám. Jste na tom lépe?

Organizací pracujících s dětmi a mládeží ve volném čase jsou desítky, ne-li stovky. Z těch největších jsou to samozřejmě Junák, Hasiči, ano i Pionýři, Asociace TOM, Folklorní sdružení, Liga lesní moudrosti a další. Téměř sto těchto organizací je sdruženo v České radě dětí a mládeže, jejíž zástupci za nás bojují na nejvyšší úrovni, kdy nejde jen o financování, ale velmi často i o úpravu zákonů a vyhlášek týkajících se naší činnosti. Do jaké organizace se svým klubem člověk vstoupí, záleží nejspíše na jeho založení a minulosti, nejčastěji pokračuje v oddíle, kam chodil jako dítě. Obecně dnes mají všechny spolky velmi dobré podmínky, tedy finanční dotace na činnost, akce, materiál, klubovny, tábory či třeba zahraniční akce. Podporou jsou také chalupy, kam jezdíme za velmi příznivé ceny, vzdělávací akce, společné setkávání. Co se ale určitě naopak zhoršilo je zátěž vedoucího, který dnes musí zvládat základy podvojného účetnictví, musí se umět vyrovnat se všemi změnami zákonů, měl by umět vypracovat projektové a dotační žádosti na místní a krajské úrovni, komunikace s rodiči, příprava schůzek a organizace akcí a táborů. To vše zabere opravdu hodně času.

A je mezi organizacemi nějaká rivalita? Přece jen i tady jde o peníze. Sám jste přiznal, že materiální zabezpečení je v současnosti velmi dobré.

Na místní úrovni jsem nikdy nezažil ani náznak nějaké rivality a mezi organizacemi celostátně určitě také ne, právě proto existuje Česká rada dětí a mládeže, která vystupuje za všechny subjekty v ní sdružené. Výše dotací se odvíjí od počtu členů a to zase záleží na množství schopných vedoucích, lidí ochotných věnovat bez nároku na odměnu svůj volný čas a energii.

Představte trochu našim čtenářům českolipského TOMíka. Víte třeba, kolik členů za dobu svého fungování měl?

TOM CHIPPEWA má letos 42 registrovaných členů, z čehož je 30 dětí do patnácti let. Kolik jich ale prošlo za celou dobu existence, netuším, přesnou evidenci nevedeme, bylo jich jistě hodně. Je příjemné se s nimi potkat a zjistit, že rádi vzpomínají na zážitky z „turisťáku“, jak tomíkům říkají. Každý pátek máme dvouhodinovou schůzku, jezdíme na jednodenní výlety, víkendové či prázdninové výpravy a samozřejmě v létě táboříme. Soustavná činnost a stálá parta dětí je důležitá. Děti plní Korálkové činy, což je vzdělávací systém Ligy lesní moudrosti, my starší se snažíme plnit Orlí pera. Woodcraftem se ostatně inspirujeme neustále, nejvíce asi v létě, kdy táboříme na louce pod Nadějí, máme pouze týpí, polní kuchyni, sprchu u potoka a spojení s přírodou je tak maximální. Děti vedeme i k dobročinnosti, oblíbenou se stala podzimní Světluška pro nadační fond Českého rozhlasu, adventní Topinka na hradě Lipý či dobročinná tombola na divadelním festivalu Cimrman by se divil v Jiráskově divadle pro nadační fond Ozvěna. S dětmi poznáváme Čechy, jezdíme na vodu, sportujeme, hrajeme divadlo, pořádáme akce pro ostatní tomíky nebo se jich účastníme. Kromě vlastního oddílu se podílím na organizaci Letní táborové školy pro mládež ve věku 16-19 let. Je to zážitkový týdenní kurz, který se zaměřuje na nejohroženější věkovou kategorii, kdy nejčastěji člověk odpadá, ztrácí motivaci, nepokračuje. Jezdí tomíci z celé republiky, jsou nadšení nejen z nečekaných zážitků, znalostí a dovedností, ale zejména též z nových kamarádů s podobným koníčkem.

Máme veliké štěstí, že v Lípě nejsme sami, máme totiž úžasné kamarády DAKOTY, se kterými na některých akcích spolupracujeme, stavíme společný tábor, podporujeme se v dobročinnosti, jejich vedoucí Tomek Hurt je asi můj největší přítel.

A je TOM váš jediný koníček anebo zvládáte nějaký i soukromě? Přijde mi, že to musí zabírat hrozně času.

Dřív jsem stíhal více sportů, jezdil jsem divokou vodu na kajaku, zkoušel jednoduché lezení, kolo, cestování, dnes je mým výhradním koníčkem rodina a tomíci. Naštěstí jsou to propojené světy, kluci jsou nadšení a manželka trpělivá a statečná, uvážím-li, že s námi jezdí v létě tábořit s výhledem plným komárů, studeného potoka, tvrdé pryčny a čtrnáctidenní služby v kuchyni, kde vaří pro 30 hladových krků.

A když si potřebujete od TOMíků odpočinout, kam vyrážíte? Na úvod jste mi prozradil, že rád cestujete. Které jsou vaše oblíbené destinace?

Cestování mám myslím v krvi od mládí, kdy jsme se sourozenci využívali, jako děti strojvedoucího, možnosti levného cestování po Evropě. Přespávali jsme v nočních vlacích a projeli tak Itálii, Rakousko a Švýcarsko. Rodiče museli mít trochu nervy, mobily nebyly, dva týdny o nás nevěděli, ale tam někde začala ta touha po dobrodružství. Po vysoké jsem na několik měsíců odjel do USA, to už byl velký svět! Nevrlého Karpatské hry nejen mě ovlivnily natolik, že jsme se dlouhé roky, vždy v létě s partou tomíků toulali po horách v Rumunsku a na Slovensku. Jednoznačně nejdál jsem se dostal na Nový Zéland, kde jsem pár měsíců pracoval a několik dalších cestoval, dva týdny jsem se také sám toulal po Thajsku.

A zase ti tomíci, se kterými jsme každé léto objeli na kolech část republiky, až jsme jednou s kamarádem dojeli až do Švédska a zpátky. Dnes máme partu malých tomíků, učíme je, vychováváme, cestujeme po Čechách a trpělivě čekáme, až s nimi také vyrazíme dál a výš. A tak je dnes moje největší dobrodružství podzimní pánská výprava na ferraty do Rakouska či Itálie. Svět je velký a zajímavý a myslím, že cestování je důležité proto, aby člověk získal trochu nadhled, aby zjistil, že se u nás doma máme úžasně, spoustu problémů si děláme zbytečně, že prostě žijeme v příjemné době na krásném místě. Abych relaxoval, stačí mi vyrazit do Pekla nebo na Klíč.

Tak už raději do školství. Jak jste v něm spokojen? Daří se vám kravařskou školu měnit podle své představy? Mimochodem, mám na tamní školu hezkou vzpomínku. Zdramatizovali jednu mou povídku a hráli ji v kostele. Pro autora zvláštní pocit ...

Školství je mi asi souzeno, byl jsem spokojený jako učitel na plný úvazek a jsem spokojený i jako ředitel. Učit matematiku a hlavně fyziku mě opravdu baví, snažím se opírat výuku o co nejvíce jednoduchých pokusů, které děti nadchnou a nutí je přemýšlet. Ostatně při náhodných rozhovorech s bývalými žáky nikdy neslyším vzorečky nebo poučky, ale vždycky vzpomínky na vtipné pokusy. Ředitelování v Kravařích jsem bral zezačátku jako výzvu a životní změnu, což se obojí vyplnilo. Měl jsem a mám dodnes obrovské štěstí na lidi, kterými jsem obklopen. Zpětně obdivuji paní Milušku Novotnou, která vedla školu přede mnou, nechtěla již pokračovat, ale také nechtěla utéct. Zejména v prvních letech, kdy jsem byl ze všech výkazů, administrace, financování, projektové činnosti, inspekce, personalistiky a školské legislativy úplně na větvi, mi vždy poradila, uklidnila a z té větve zase dostala nohama na pevnou zem. Na kravařské škole se mi líbí její atmosféra, člověk se dívá do přírody, všechny děti znám jménem, mám tu příjemný pocit, že s učiteli i vedením obce táhneme provaz stejným směrem. Ta podpora ze strany zřizovatele i sousedních obcí je tu obrovská. Problémy jsou ale i tady, takže ani svět v Kravařích není vždy růžový, ale celkově mám po sedmi letech dobrý pocit z toho, jak škola vypadá, jak se v ní děti a učitelé cítí, čeho jsme dosáhli. Jsem moc rád, že i vy máte s Kravařemi spojené příjemné vzpomínky, divadla se tu hrají dodnes a zrovna to Vánoční v místním kostele má opravdu krásnou atmosféru.

I to je důvod, proč se mi po základní škole občas zasteskne. U nás se čeká, že hlavně připravíme studenty na vysoké školy, v mém oboru především na medicínu. Moc času na hraní nezbývá ... A zapojil jste se nějak do kulturního či jiného života v Kravařích? Jak třeba vycházíte s panem Vomáčkou, legendárním starostou a trochu autoritářským týpkem?

Do kulturního či společenského života v Kravařích vstupuji spíše skrze školu, snažíme se několikrát do roka o akce pro rodiče a veřejnost, jako jsou Vánoční a Velikonoční vystoupení v kostele, adventní trhy, letos se nám vydařil podzimní farmářský trh, účastníme se Masopustu, asi největší porci emocí samozřejmě přináší vítání prvňáčků, což je v místním provedení opravdu velká slavnost a stejně tak loučení se s vycházejícími žáky na Vísecké rychtě. Pan starosta Vomáčka je sice svéráz, jak správně píšete, ale pro mě v tom dobrém slova smyslu. Vzdělání je pro něj jasná priorita, tedy škola ani školka si nemůže stěžovat na nedostatek pozornosti. Náš vztah byl vždy založen na vzájemném respektu bez ohledu na to, zda máme názor stejný či nikoli. O tom, jak obec podporuje školáky, vypovídá hned několik skutečností: příspěvky na obědy, dotovaná doprava dětí z okolních vesniček vlastním tranzitem či spoření místním dětem, které se jim vyplácí po zdárném ukončení povinné školní docházky na naší škole bez výchovných problémů.

Zaujal mě ten konec. Když nedostane dítě za celé studium důtku, má nárok na spoření? A co děti, které výchovný problém mají? To musí být i tlak od rodičů, ne?

Za celou docházku nesmí dostat druhý stupeň z chování a nesmí být šetřen policií. Je to chápáno jako motivace ke slušnému chování. Já to přesto vnímám spíše jako krásné gesto zastupitelů vůči svým spoluobčanům, sousedům a jejich dětem, kterým pomohou finančně zajistit další studium.

A míváte hodně dvojek z chování?

Kdepak, jen výjimečně. Přesto, že tu máme, tak jako na každé menší škole, klidnější atmosféru, tak i my občas řešíme to, jak se děti k sobě chovají navzájem, což někdy bohužel přerůstá i v šikanu.

Přestože se bavíme o Kravařích, žijete v Lípě a zapojil jste se zde i do politického života, když jste se rozhodl kandidovat za Živou Lípu. Znám hodně lidí, kteří se v ní angažují a všichni mluví s hrozným nadšením. Je v Živé Lípě skutečně tak skvělá atmosféra napříč jednotlivými subjekty?

Je to přesně tak, jak píšete, skvělá atmosféra! Já rozhodně nejsem prototyp politika, nikdy jsem se moc v žádné straně neangažoval. A možná právě proto mě oslovila ta myšlenka, že na komunální rovině ani tak nezáleží na stranické příslušnosti, jako spíš na snaze konkrétního člověka pomoct městu, ve kterém žije. Moje ambice od začátku byla přispět svou trochou a změnit stav na radnici, se kterým jsem byl velmi nespokojen. Jsem upřímně rád, že jsem díky letošním komunálním volbám mohl poznat tuto skupinu správných lidí, kteří mají úžasné nápady, obrovský elán, chuť a zvolení zastupitelé také moc změnit obraz radniční českolipské politiky a tedy i život v České Lípě k lepšímu.

Kromě zájmu o veřejné dění, školství, cestování máme ještě jeden společný průnik: pubquiz. Jak se vám atmosféra líbí? Mimochodem včera mi bylo líto, že jste s námi o ten půlbod prohráli.

Máte pravdu, v pondělí to bylo těsné, ale my měli velkou radost, že jsme se vám tentokrát dokázali přiblížit, přeci jen jste bez debat Real Madrid českolipského pubquizu. Každopádně je to skvělá akce, mám samozřejmě radost, když týmu pomohu několika body, ale vnímám to jako příležitost posedět s přáteli a dobře se pobavit. Asi poprvé v životě můžu říct, že chodím pravidelně do hospody!

Nahoru