Štafeta: Vasil Dogaru

Verze pro tisk |

Po dílech Štafety, ve kterých jsem se vám pokoušel představit některé zajímavé kandidáty komunálních voleb, se vracím k „běžným“ občanům. A stylově: Vasil Dogaru jr. je výraznou osobností, která nezkazí žádnou srandu a je všude tam, kde se něco děje. Do Štafety ho doporučil Petr Kubíček, o němž jste si mohli počíst zde.

Jsem rád, že tě Petr navrhl. Mně přijdeš jako člověk, kterého v Lípě zná napříč generacemi nejvíce lidí. Když jde o sport, jsi tam. Když jde o kulturu, jsi tam. Jakmile se někde chystá nějaká ptákovina, očekávám, že tam budeš na facebooku přihlášený minimálně jako někdo, koho to zajímá. Co tě vlastně živí?

Dělal jsem pár let pro stát a teď mě živí geodézie a kartografie. Nemám díky školám ani náznak vědomostí v tomto oboru, ale dá se to. Lidí znám asi dost, až někdy musím přemýšlet, kam je zařadit, když je delší dobu nevidím.

Co to znamená, že jsi dělal pro stát? Policista, učitel, úředník?

Úředník na katastru nemovitostí.

Znal jsem tě původně z hospody, a pak jsem byl jednou na atletických závodech a viděl tě úspěšně se prát za Lípu na nějaké střední trati. K atletice tě přivedl táta nebo za to může běžecké tamagoči? 

Táta mě k tomu vedl od jaktěživ, ale vydržel jsem jen do puberty. Pak přišly jiné zajímavosti, neslučitelné se sportem. Zkušenosti nakonec ukázaly, že jde dát dohromady sport a zábava, ale to už mi bylo 28 a měl jsem pupík, který mi už zůstal jako věrný kamarád dodnes. Tamagoči … asi myslíš jeden článek, kde jsem tohle psal, to souhlasí, Tamagoči se krmilo běháním a pak se z 20 km měsíčně stalo až 320 km. Přesto se považuji za neuvěřitelně líné stvoření. Běhám rád, ale dokopat se k tomu je složité.

Neměl jsi někdy větší ambice?

Ambice možná v mládí, teď už můžu překonávat jen sám sebe a nezranit se. Ještě mám jednu. Překonat tátu. V časech se mu nemám šanci přiblížit, tak musím vzdáleností, což je laťka nastavena na 75 km po rovině. Zatím jsem dal nejvíc 69 km, tak to snad půjde, bylo k tomu 3,2 km nastoupáno.

Vím, že sleduješ ultramaratony, vybíháš na lužické sedmistovky. Co je nyní tvým atletickým snem? Kromě překonání táty.

Loni jsem krom sledování už tři zkusil. První bylo 60 km u Mácháče (1500 m nastoupáno), pak jsme jeli s partou do Cortiny d'Ampezzo vyzkoušet si Dolomity na 51 km (2500 m nastoupáno), to byl asi největší běžecký zážitek, a pak těch 69 km (3200 m nastoupáno) to bylo v Hostýně na Zlínsku. Cíle jsou uběhnout všech 10 sedmistovek v Lužických horách najednou, další je závod Beskydská sedmička (7 vrcholů přes 1000 metrů) a pak už je na řadě nějaká ta stovečka. Zatím je hlavní favorit projekt kamaráda z Petrovic zvaný PVLH což je zkratka Prominentní vrcholy Lužických hor, je jich tam celkem 18 a je na každém, jak si je spojí, ale pod 100 km to ještě nikdo nevymyslel. (Než jsme stihli rozhovor připravit k vydání, dvěma běžcům se to povedlo.) Autorem této šílenosti je Martin Bláha, kterému tímto předávám Štafetu, alespoň může vysvětlit tu prominenci.

Už několik let jsi kromě aktivního běžce pořadatelem. Které konkrétní akce máš na starosti?

Patnáct let jsme s kamarády dělali duatlon v Kytlicích, který se letos poprvé nekonal a já vlastně ani nevím proč. Dál to byly běžecké závody po okolí a teď se věnuji Okresní běžecké lize (www.oblcl.cz), což je spojení 18 závodů po okolí. Každý má svého pořadatele a já s Oldou Slaměným to bodujeme, on píše články a na konci roku uděláme vyhlášení s drobnými cenami.

Jak už jsem naznačil v úvodu, slušně klameš tělem. Myslím, že běžce by v tobě neznalý nehledal. Jak velkou máš po závodech žízeň?

Na běžce nevypadám ani trochu (možná od kolen dolu). Takže když mě někdo s někým představí a řekne, že běhám, tak ten výraz dotyčného mluví za vše. Jsem jasný důkaz, že k vysportovaný postavě běhání nestačí, mám tak 2500 km za rok a většinou to spojím i s nějakou tou zábavou. Pivo je můj hlavní pohon. Taky si dám občas zážitkový běh, například ve Francii v oblasti Beaujolais se koná půlmaraton. V čase, kdy u nás frčí svatomartinské, tak u nich mají Beaujolais nouveau. Takže na občerstvovačce je klasika voda, banány atp. a zároveň víno, sýry, ovar, klobásy a sem tam i kapely. Čas je neveselý a přesto mají lidi v cíli veselý výraz.

A dává to tělo? 

Tělo to zvládá zatím bez větší úhony. (ťuk ťuk)

Co tvá aktivita ve Filmovém klubu? Jak k ní ses dostal?

Přivedl mě tam kamarád, který už tam nechodí, a mně to vydrželo pár let. Tedy až do chvíle, než vznikl Pubquiz. Teď se tam dostanu tak třikrát za rok. Znám Goťáka, co to uvádí a spravuje facebookové stránky. Nestíhal vytvářet události, tak jsem se nabídl, že bych je dělal. Teď je zas dělá spíš on.

Který žánr máš osobně nejraději?

Mám rád filmy podle skutečné události a kriminálky (nejlépe severské) pak ty, po kterých si řeknu „wou“, a nesmím zapomenout ty, které vybere paní Helena (šéfka Filmového klubu v České Lípě), z nich se mi líbí 9 z 10. Takový „wou“ film je pro mě Život je krásný, E. A. Poe – Podivuhodný experiment a třeba trilogie Kmotr.

Vtípek za vtípkem. I některé zdánlivě anonymní hlášky na pubquizu ostatní účastníci automaticky přiřazují tobě. S každým se bavíš, na každého se usmíváš. Znáš vůbec nějakého člověka, kterého nenávidíš, anebo jsi ten šťastlivec, co lidi opravdu má rád?

Asi je mám rád, a když to je u někoho míň, tak to ani nepozná. Asi i někoho nesnáším. Vtípky jsou občas nekorektní, ale jinej už nebudu.

Hele a co politika? Nikdo tě na kandidátku nelákal?

Byl jsem před mnoha lety na kandidátce Unie pro sport a zdraví. Spíš jen do počtu. Jinak fandím Živé Lípě, v každé z pěti stran někoho znám osobně a jsou to fajn lidi. Důležité pro mě je, aby nešířili nenávist a strach jako třeba brzo zaniknuvší SPD nebo aby nespolupracovali s komoušema, přes to vlak nejede. Ta nenávist, co se šíří po internetu, mi vadí hodně, takže když mám sebedestruktivní náladu, tak si čtu komentáře na Novinky.cz, většinou to dlouho nevydržím.

Tvůj táta je taky vypravěčská legenda. Prý ti zařídil podobný zážitek jako já svému synovi. Zapomněl tě ve vlaku. Pamatuješ si to?

Nepamatuji. Znám to z vyprávění - nebyl to vlak, ale autobus. Byly mi tři roky a v jablonecké hale v šatně jsem vytahoval závodníkům tkaničky z bot. Mezitím si lidi od nás nastoupili do autobusu a na standardní otázku „Jsme všichni?“ odpověděl táta, že jo. No a po rozjezdu mu někdo říká, kde má kluka.

Máš podobných historek víc?

To je pořád něco, když jsem byl v první třídě, tak pro mě šel do školky, takhle bych asi definoval tátu. A máma, to je paní Colombová.

Jako, že mamku nikdo pořádně nezná?

Přesně tak, jen ti nejbližší už jí někdy zahlédli.

Dogaru není v Čechách právě obvyklé jméno. Jak jste k němu přišli?

Děda byl z Rumunska, odtamtud je i jméno Vasil, i když v ČR je to z dob komunismu zažito jako ruské nebo ukrajinské jméno. Aha, tak jsem se mrknul po netu a je to Řecké jméno, v Rumunsku to je Vasile.

Máš k Rumunsku nějaký zvláštní vztah? Nemyslím jen Banát…

Banát je supr projekt kluků z Lípy, byl jsem tam poprvé před šesti lety, ale jezdím tam jen na festival, na túry mi nezbývá dovolenka. Do oblasti, odkud pocházím (župa Tulcea), jsem jezdíval jako malý klouček, no spíš to byla návštěva tety kousek níž v Constantě, vedle je i pro mnoho Čechů známě místo Mamaia.

A máte v rodině nějaké historky na téma, jak se dědeček do Čech dostal?

Děda šel za války s rumunskou armádou na Slovensko, do obce Modrý Kameň, po válce šel směrem na západ za prací a skončil v Teplicích. Babička dělala číšnici v hotelu De Saxe a dědu poznala, když ho vyhazovala jako posledního návštěvníka.

A ty jsi v Lípě zakotvený po celý život?

Ano, já už se narodil v Lípě, v nové nemocnici.

Mám se tě taky zeptat, jak to bude s pokračováním rodu. Nevymřete po meči?

A kdo se ptá? V tomto oboru neslavím úspěchy, ale ještě jsem to úplně nevzdal. Někde kolem Teplic mám bratrance a ten má syna, ten nás zachrání.

Znáš to, ženský … vidí svobodného kluka…

Nahoru