Štafeta: Petr Cmunt

Verze pro tisk |

Karel Valenta (zde jeho díl), který běhá týden co týden na Jedlovku, předal pomyslný štafetový kolík našeho seriálu svému mladšímu kolegovi, který běhá (ale také plave a jezdí na kole) doslova po celé České republice.

Štafetu ti předal Karel Valenta a tebe skoro dojalo, že vybral zrovna tebe. Proč si myslíš, že je takový velikán ve vašem sportu?

Dojatý jsem byl hlavně proto, že si mohl vybrat kohokoliv jiného. Karel je srdcař a běžec zároveň, zná a potkává hodně lidí a spoustu jiných dobrých sportovců. Proto jsem byl obzvlášť rád, že si vybral právě mě.

Koukal jsem, že jsi loni odběhal 41 závodů. Podle čeho si vybíráš, kam si zajedeš zaběhat? Případně zajezdit a zaplavat, protože bych měl připomenout, že děláš i triatlon.

Často se zmiňuji, že právě závod je pro mě tím největším tréninkem. Těch mám spoustu, letos snad ještě víc než loni, ale o počet mi nejde. Lidé dělají nové a nové závody a čím dál tím zajímavější, aby přilákali množství sportovců. Opouštím masové akce typu Runczech a soustředím se na závody, kde na startovní čáře nestojí tisíce závodníků, nýbrž jen stovky nebo desítky. Tyto závody totiž nezvládne každý. Řadí se sem například Krušnoman, Czechman, Koutyman, Moraviaman, Pilman, které patří do Českého poháru v dlouhém triatlonu Ford Czechman Tour. Letos se navíc pokusím absolvovat i celého “Železňáka“ s distancemi  3,8-180-42,2 km v pořadí plavání, kolo a běh, jež mám jako vrchol letošní sezony. Závody si vybírám podle distancí, v triatlonu mi je ale sympatičtější krátké plavání a závody mám rozdělené podle důležitosti. Závody typu „A, B, C.“ C - zpravidla kratší závody, takový kvalitní trénink, obsahují spíše běhy, na ně se tolik nesoustředím. B - delší  závody, většinou do nějaké série, kde se je snažím objezdit, kvůli počtu bodů. Letos se soustředím na Český pohár v dlouhém silničním triatlonu a cross triatlonu, to jsou pro mě áčkové závody.

Taky jsem si všiml, že jsi stihl i dva závody v jeden den. A v takových distancích, které jsem nikdy najednou nedal. Jak na to tvé tělo reagovalo? Vzpomínám, jak to jednou zkoušel můj rodinný příslušník a pak mi pozvracel auto.

Když se sejdou čtyři vytipované akce v jeden den, tak je to problém. Snažím se stihnout alespoň dvě. Takže loni jsem jel například dopoledne na Běh kolem jezera Chmelař (4,6 km) a odpoledne MTB - cross contry Opárenské okruhy. Je to kvalitní trénink na delší distance v duatlonu, takzvané přechody. Letos jsem měl například v plánu jet na silniční triatlon v Kocourově, na kterém mám díky krátkému plavání traťový rekord, večer pak noční triatlon - Hornettlon a ráno na stejném místě ještě duatlon. Ale nakonec dám asi přednost „áčku“ a pojedu jen Cross triatlon Ostrov do Českého poháru. Podobných akcí je prostě spousta.

Asi pojďme úplně na začátek. Máte běhaní a sport obecně v rodině?

Začal jsem se sportem již na základní škole a to konkrétně s atletikou v oddíle TJ Jiskra Nový Bor, měl jsem to jako „kroužek“. Společně s keramikou, modeláři a výtvarkou, každý den jsem chodil na něco jiného a nenudil se. Postupem času jsem přidal i horské a silniční kolo a před třemi lety spojil vše dohromady a začal dělat duatlon a triatlon. Ale začal jsem rozvíjet všechny své dovednosti. Vystudoval jsem v Praze umělecko-řemeslnou školu a začal se krom sportu více zabývat i truhlařinou a řezbařinou, z níž mám maturitu. Postupem času i oba moji rodiče začali sportovat. Taťka posiluje už od střední školy a mamka je učitelkou zpěvu, takže mám, dá se říct, od každého něco. Rodiče nás společně s mladším bratrem vedli ke sportu od mala a oba jsme u toho už zůstali. Mladší brácha Ondra má ale ještě všechno před sebou, což mu závidím.

Jak vypadaly tvé závodnické začátky?

Pamatuji si na můj první závod. Byl to běh v Jablonném, zařazený do okresní běžecké ligy. Bylo to v zimě roku 2004. Jako malí jsme měli krátkou trať a jel před námi cyklista - předjezdec a do zatáčky dostal na sněhu smyk a upadl. Pamatuji si, jak jsem ho předběhl a náskok i před ním mi vydržel až do cíle. Onen diplom s prvním místem mám stále u sebe. Jinak na závodech, to jsem já. Lidé kolem mě, závodníci, hlavně v seriálech, jako je Král Středohoří, kam jezdím už delší dobu, jsou jako moje druhá rodina. Kecáme spolu do poslední chvíle před startem. Všechno pak dělám ve stresu a rychle, někdy se ani nestihnu pořádně rozběhat, zahřát, připravit a závod podcením. Takže by se vlastně dalo říct, že začínám pořád.

Nosíš na ruce nějaký náramek, hodinky? Předpokládám, že se statistikami je to ještě větší droga. (Taky garmina z ruky už tři roky nesundávám.)

Mám jen hodinky s klasickými stopkami, řídím se časem, pocitem a ostatními soupeři na trase. Postupem času ale zjišťuji, že bez GPS a měření tepové frekvence nebo na kole wattmetru se za chvíli neobejdu. Můžu tak svůj trénink a přípravu více zefektivnit.

Součet startovných taky není zanedbatelný. Loni se blížil patnácti tisícům. To nevypadá, že by běhání bylo levným sportem. Kolik tě navíc stojí vybavení? Myslím třeba kolo. A kolik za rok spotřebuješ bot?

Běhání je obecně jednou z levnějších variant sportu, tedy co se týče těch populárnějších sportů. Několik párů bot, ponožek, pár triček, kraťasů, kalhot. O cyklistice se to už říct nedá, na kole se musí dělat pravidelná údržba a servis, obměňovat staré věci za nové, funkčnější, kupovat nová vylepšení a jít s dobou za lepšími výkony. Potřebujete náhradní vybavení a součástky, ani kolo nestačí mít pouze jedno. Nabízí se tady horská cyklistika, silniční, triatlon-triatlonový speciál (časovkářské kolo). Takže když spojíte disciplíny dohromady a uděláte z nich triatlon, chtělo by to najít minimálně nějakého sponzora. A co teprve takový moderní pětiboj například.  Vrcholné akce stojí čím dál tím víc. Letos se chystám na Moraviamana, který mě stál 3500Kč, Czechman 3000, Pálava race 2500. Všechno to jsou dlouhé závody, je třeba zajistit stravu a pitný režim pro závodníky, depa, pořadatele, organizátory.  Jsou to drahé položky, a takových závodů je hned několik. Jinak bot tolik neoběhám, mám jich několik a střídám je, nejoblíbenější mám boosty, a díky střídání mi vydrží i více sezon. Kol mám celkem šest, jsou bazarové, abych si je mohl vůbec dovolit, ale musí se častěji servisovat, což nestíhám a často mě na závodech starší materiál zklame. Uvažuji nad pořízením kol nových, kde závodní kolo, ať už jakéhokoliv typu, stojí přes 50 tisíc.

Kouknul jsem do statistik za minulé roky. V roce 2014 jsi stihl dokonce 49 závodů. Na kolik to vypadá v roce 2018? Neláká tě překonat padesátku?

Letos si myslím, že „padesátka“ padne, sezona teprve začíná a už teď o víkendu pojedu desátý závod. Ale ty důležité teprve přijdou. O počet mi nejde, závody si počítám z důvodů porovnání se s uplynulými léty. Tím i zjistím, kdy jsem byl nemocný a nemohl startovat, nebo kolik mi jich ještě do konce roku přibližně zbývá.

Jsi členem nějakých sportovních oddílů?

Od letošního roku jsem členem, převážně cyklistického oddílu, Bitters Superior Cyklofit team se sídlem v Liberci. Před tím to byl tým Haven a Cyklorenova Cvikov nebo TJ Jiskra Nový Bor.

Možná jsem to přehlédl, ale nevšiml jsem si, že bys běhal na lyžích. Jak se vybíjíš v zimě.

Obecně zimu a chladná období  moc nemusím, chodím plavat do krytého bazénu, letos jsem si pořídil Fat bika, takže jezdím na kole. A běhat se dá po svých také za každého počasí, takže nic zvláštního nedělám.

A co zimní triatlon?

Zimní triatlon - to je běh, kolo a běžky. Na běh se musíme tepleji obléknout než na letní triatlon, na kole nám zůstanou rukavice a čepice pod helmu, návleky přes tretry. Někdo jede na Fat biku, někdo má klasického „zimáka“ s hroty. No a poté běžky, ty už jsou mimo mě.

Stíháš vůbec trénovat nebo jen závodíš?  

Přes týden mi nezbývá nic jiného, než se těšit na víkend a s ním spojené závody, takže si čas, konkrétně pondělí, úterý a pátek, krátím na atletice v Lípě (AC Česká Lípa). Občas zajedu do Boru, kde trénuje můj mladší bratr (TJ Jiskra Nový Bor). Někdy v týdnu chodím plavat, ale na to jsem moc líný. Plavu spíše o víkendu, kvůli rychlejší regeneraci po závodech.  Na kolo se vydávám nejčastěji, to jezdím převážně sám. Podle nálady jezdím v lese techniku, po silnici, když mám více času, tak vytrvalost, když spěchám, tak si dám kopce, ať se co nejrychleji utavím.

Ať není rozhovor jen o sportu, zastavme se chvíli u tvé profese. Jak tě napadlo studovat uměleckou řezbařinu? A kde se vůbec studovat dá?

Již od druhé třídy chodím na keramiku, měli jsme tam skvělou učitelku, radila mi nejen s postupy, jak mám co udělat a rozvíjet se, ale nějak vycítila můj talent a později jsem jí musel slíbit, že budu studovat uměleckou školu. Práce se dřevem mi odjakživa voněla a připadala atraktivní, taťka byl šikovný kutil a u lesa jsme měli dřeva vždy dostatek, takže jsem si k tomu přičichl. Když jsem pak spojil uměleckou tvorbu se dřevem a vyšlo mi umělecké řezbářství. Hledal jsem si, kde se dá něco takového studovat, a jelikož jsem chtěl i maturitu, nabízeli se tu hned dvě místa v republice, Praha a Morava. Dal jsem tedy přednost bližší Praze.

Soutěžíš i v řezbařině?

V řezbařině jsem ještě nesoutěžil, dají se vyřezávat sochy motorovou pilou a pak to někdo hodnotí, anebo se musí udělat nějaký výtvor v určitém čase, ale tomu se neříká řezbařina. V řezbařině se tomu říká sympozium, kde mají všichni zadané určité téma, stejný kus materiálu a čas, a pak už je jen na nich, co zvládnou vyřezat. Výsledné dílo se pak nafotí. Každému se líbí něco jiného a každý má fantazii jinou, jde to vyřezat lépe, čistěji, použít složitější techniku a prostředky, udělat složitější motiv, ale jako soutěž to není. Byl jsem se školou na čtyřech mezinárodních studentských sympoziích. Dvakrát v Praze na Novoměstské radnici - Sympozium Zlatý řez a dvakrát v Bzenci na Moravě. Mezi všemi žáky, co se mnou za ty čtyři roky studovali, jsem měl největší počet účastí, dostal jsem se tam každý rok a ostatní se měnili, za což jsem velice rád.

Práce jakého typu tě živí? Spíše řezbařina, truhlařina, restaurátorství?

Bohužel, jsem i vyučeným truhlářem, ale kvůli nedostatku peněz u nás v České republice v tomto oboru, jsem si našel jiné zaměstnání. Dělám v mladoboleslavské Škodovce montážního dělníka, je to práce náročná a nejen proto, že děláme noční, odpolední, ranní. Se sportem si to kvůli špatnému biorytmu, právě díky směnám, moc nerozumí. Jsem tady jen kvůli tomu, abych získal nějaký ten čas, na rozmyšlenou, co udělám jako další krok, a kvůli tomu, abych si mohl sport, závodění a všechno kolem dovolit, ale budu rád, až mi vyjde podnikání v oboru, co mě baví a doufám tedy i bude živit.

Nahoru