10. výročí od povodní

Štafeta: Miloslav Lomič

Verze pro tisk |

Tykáme si z nějaké hospody, ale já o Miloslavu Lomičovi věděl už dlouho před prvním osobním setkáním.

Angažoval se ve Straně zelených v dobách, kdy tato strana ještě nebyla pro smích. Věděl jsem, že bude pro Štafetu ideálem, přestože on sám si to nemyslel. V současnosti je o něm nejvíce slyšet v souvislosti s dokským kinem. 

Ty jsi říkal, že jsi pro veřejnost nezajímavý. Tak jsem si zadal tvé celé jméno do vyhledávání v i-novinách a objevil ses mi za ta léta v 77 příspěvcích. Původně jsem si myslel, že nejstarší je z roku 2008 a vyjadřoval ses ČTK ke krajským volbám jako místopředseda krajské organizace Zelených. Zelení prošli mnoha turbulencemi. Můžeš shrnout na úvod svou kariéru v této straně? Já tě totiž poprvé asi začal vnímat skrze ně.

No, kariéru… Já jsem s dalšími dvěma přáteli Zelené (tehdy Stranu zelených) znovuzakládal v České Lípě až po několika letech působení v Hnutí DUHA Česká Lípa. V tomto ekologickém občanském sdružení, které založila má žena Pavlína, jsem časem začal nabývat dojmu, že spousta věcí se jinak než přímým politickým vlivem změnit nedá. Myslel jsem si tehdy, že jeho reálný vliv, např. na postoj vedení města k ochraně přírody apod., je kromě dílčích změn minimální. Další důvod, proč jsem se rozhodl založit v České Lípě politickou stranu, bylo, že jsem já a mí přátelé neměli vůbec koho volit, někoho, komu bychom věřili a kdo by se vůbec nějak zajímal o životní prostředí. Během působení v Duze jsem poznal spoustu skvělých lidí, které jsem si v politice představit dokázal. Tyto jsem pak postupně přemlouval, aby do SZ vstoupili. Pak zase, aby se nechali napsat na kandidátku, aby souhlasili s volitelným místem, a tak pořád dokola J. Byla to docela legrace, když sám jsem v tomto příkladem zrovna nešel. Přiznám se, že své přátele, kteří našli odvahu jít do politiky, obdivuji – to nekonečné schůzování bych asi nevydržel – párkrát jsem se jednání zastupitelstva zúčastnil, a úplně mi to stačilo. Za největší úspěchy do dnešního dne považuji, že se k nám brzy přidal bytostně zelený Mirek Hudec, který u Zelených, na rozdíl ode mne, působí dodnes, a pak úspěšné volby, kdy se do ZM dostali tři naši lidé (Miroslav Hudec, Milan Kubát a Jitka Lukášková). Pár měsíců jsem dělal i profesionálně volebního manažera pro Liberecký kraj, ale mj. z důvodu nedemokratického působení Martina Bursíka, tehdejšího předsedy SZ, jsem byl rád, když jsem mohl skončit. To bylo asi nejhorší období, které jsem u SZ zažil, mé snad úplně nejhorší zaměstnání v životě…

Ale pak jsem našel náš rozhovor, který je dokonce z roku 2006 a je už v i-novinovém archivu. Až úplně na konci jsem se tě ptal, jak přímo vaše rodina brání změně klimatu. Změnilo se za ty roky něco? Stále nemáte auto, stále jsi ještě nikde nebyl letadlem?

Tak na to už si vůbec nepamatuju. Ano, auto jsem si nakonec loni koupil, ale služebně a na některé dovolené nebo na větší nákupy jsem v posledních letech již také jezdil autem, byť půjčeným. Letadlem jsem už jednou letěl, částečně pracovně, a docela se mi to líbilo, tedy potom, co jsem překonal počáteční hrůzu, kdy jsem se divil, jak se všichni můžou tvářit tak bezstarostně, když v následujících vteřinách zahyneme strašlivou smrtí. Stále si ale myslím, že by k planetě Zemi zodpovědný člověk měl preferovat dopravu v tomto pořadí – chůze, kolo, vlak, autobus, ve městě MHD, až pak letadlo nebo auto. Ale když mám teď auto před domem, uvědomuju si, jak je to někdy těžké překonat pohodlnost a jít v prudkém dešti nebo vichřici na vlak apod.

Snažil jsem se najít všechna tvá povolání. Našel jsem: odborný referent Vodohospodářských staveb a u Okresního bytového podniku v Děčíně, technik u podniku Severočeské vodovody a kanalizace, jako vedoucí v Reynkově knihkupectví v České Lípě, Česká Lípa, a.s., původně jako personalista, později jako informatik. Teď už jsi dlouho dramaturgem kina v Doksech. Ještě mi mezi tím něco uniklo?

Jo, pár jich ještě bylo. Nejbizarnější, ale i nejkratší bylo moje snad druhé zaměstnání v někdejším Mikově v Dubici, kdy mne ředitel uvítal pro mne docela šokujícími slovy „Tady se budete nudou kopat do prd…“. Snažil se mne tak zřejmě zlákat k podpisu (již vzhledem k množství funkcí vskutku dosti šíleně vypadající) pracovní smlouvy. Měl pravdu. To, co jsem tam za ty dva měsíce zažil, by ale bylo na delší vyprávění – po měsíci jsem si musel dokonce najmout právníka, aby mi pomohl s výpovědí a mohl jsem odtamtud co nejdříve zmizet. Co si vzpomínám, tak jsem ještě běhal s nivelační latí jako figurant u Geodesie, což bylo takové typické zaměstnání chartistů a lidí z undergroundu. Byly to krásný časy, naprostá svoboda, pořád venku, doma čistá hlava a fyzicky i po práci jako rybička. Nebo jsem pracoval jako pomocný dělník na jedné stavbě v Babiččině údolí (dcera ve škole tehdy říkala „můj táta je lopaťák“), a to bylo dost podobný. No a pak to nešťastné a bohudíky krátké manažerství u Zelených. A než jsem začal dělat kino na plný úvazek, tak ještě z poloviny infocentrum v Doksech.

Byl to záměr, že sis vyzkoušel tolik povolání?

Znám lidi, kteří jich vyzkoušeli mnohem víc, mně jich zase tak moc nepřijde, např. u té lesní společnosti jsem byl skoro deset let, v kině dělám už jedenáctým rokem. Záměr to nebyl, to tak prostě život přinesl, ale svým způsobem mě bavilo vždycky všechno, tedy aspoň nějaký čas. Až na jednu nebo dvě výjimky jsem měl velké štěstí na skvělé lidi, což je v každé práci nakonec stejně to nejdůležitější. Snad v každé práci jsem poznal nějakého originála – jen namátkou – u SčVK to byla vpravdě hrabalovská postavička pana Brejchy, pátrače a řidiče trabantu, co věděl o každém kanálu a každé rouře pod zemí, který sundal sandály a kraťasy jen tehdy, když byly hluboké sněhové závěje, a který si hned ráno, když přišel do práce, uvařil kafe, vzal noviny a cigarety a na hodinu zmizel na WC. („Kde je Brejcha? Sere!“). V kotelně Mikova, kam jsem prchal před neuvěřitelnými úřednickými kreaturami, jakoby vystřiženými z románů Franze Kafky,  jsem poznal mystika Milana Kolaříka, který mi vyprávěl o podezřelých kontaktech nejvyšších českých polistopadových politiků na KGB, já jsem mu ale tehdy, před těmi snad 25 lety, vůbec nevěřil. A v Reynkově knihkupectví Moniky a Petra Karvánkových – tak to by bylo vůbec na román… Přiznám se ale, že i tak nesmírně obdivuju lidi, jako např. mé rodiče, nebo mého předchůdce v kině pana Leuricha, kteří celý život strávili na jednom místě nebo v jedné profesi.

Máš ještě nějaké v plánu nebo tě kino baví natolik, že bys v něm nejraději dožil?

Já to vůbec neplánuju, kino mne baví opravdu hodně, stejně jako kdysi prodávání knih, nebo třeba i to běhání s latí krajinou. Jak tě to přestane těšit, přestaneš to dělat dobře, a když neodejdeš sám, nakonec tě stejně vyhodí, a dobře udělají.

Máš také zajímavé koníčky. Jestli si dobře pamatuji, tak před čtrnácti lety jsi mi jako první jmenoval němčinu, ale také řečtinu a latinu. Jen si tyto jazyky studoval nebo ses jim věnoval nějak hlouběji, překládal jsi apod.?

Tak němčinu jsem dělal soukromě hlavně proto, abych se vůbec domluvil alespoň jedním světovým jazykem, kdybych snad někdy někam za humna vycestoval, a latinu a řečtinu proto, že mne to bavilo. Měl jsem totiž obrovské štěstí, že mým soukromým učitelem těchto klasických jazyků byl profesor Vladimír Pazderník, velmi vzdělaný a moudrý muž, a jak by řekl Thomas Bernhard – filosofický člověk, zcela jistě jeden z nejvýznamnějších intelektuálů v novodobých dějinách města. Byl to i skvělý člověk, moc rád na něj vzpomínám. Učil jsem jen němčinu, nějakou dobu jsem překládal z jednoho populárně vědeckého magazínu. Latinu jsem zkusil učit jen jednou svého kamaráda, on mne zato učil francouzsky, ale brzy jsme toho oba raději nechali.

 

Když jsem psal seriál o českolipském undergroundu, mihlo se mi tvé jméno párkrát textem. Zejména v souvislosti s časopisy Ohlas a Pampevlk, jakési studentské revoltě proti oficiálnímu gymnaziálnímu časopisu Géčko, ale také se schůzkami u Mirky Kadlecové. Můžeš aspoň krátce zavzpomínat na období před Sametovou revolucí? Pamatuješ si atmosféru na gymnáziu v době, kdy jste na něj chodili?

Atmosféra českolipského gymnázia byla pro mne zpočátku docela děsivá, dnes už těžko představitelná, něco podobného bych už asi nechtěl zažít. Mé první dojmy z této školy byly školometství, ideologické lokajství, atmosféra strachu na jednu stranu, na druhou zase hrozná nuda. Nebýt toho, že jsme z těch zatuchlých školních škamen nejdříve o volných hodinách, později už i o velkých přestávkách prchali do hospod, do Bažanta, k Měkotům (Nebe), dokonce i do zaplivané čtyřky Sklípek, kde byl k vidění skutečný českolipský underground, tedy nemyslím politický, nebylo by to asi k přežití. Kdybych na gymplu nepotkal skvělé lidi jako Petra Karvánka a Marka Lukáška, asi bych tam nevydržel a šel raději někam na učňák. Přesto na některé učitele vzpomínám docela rád, za všechny budu jmenovat učitele ruštiny Kuchaře, který nejen, že nás vůbec nedusil učením se zpaměti různým nesmyslům jako jeho kolegyně soudružka Gána Pétrovna, už si vůbec nepamatuju, jak se jmenovala opravdu, naše nebohé spolužáky, ale naopak některé z nás nenápadně inspiroval k četbě ruských klasiků. A navíc nás de facto zachránil u maturity, ze které by asi nejen mne již po několika minutách každý jiný ruštinář vyhodil. Vzpomínám ale docela rád i na učitele, kteří by na nás naopak raději zapomněli, ale nebudu je zde jmenovat, abych je zase nenaštval…

Měli jste díky Pampevlku nějaké problémy?

Neměli, asi se to vědělo, že něco píšeme a že něco koluje, ale vzhledem k docela neškodnému obsahu a při směšném množství několika psaných nebo strojních kopií se tím pochopitelně nikdo nechtěl zabývat.

Psal jsi, recitoval?

Tak asi jako každý v těchto letech jsem tu a tam něco napsal, četl jsem nebo někdy recitoval jen občas na mejdanech nebo v hospodě, ono ale stejně nebylo kde jinde, nějakých oficiálních svazáckých akcí by se nikdo z nás nikdy nezúčastnil. Myslím si, že to tehdy popravdě řečeno ani nikoho z nás nenapadlo se nějak prezentovat, dělali jsme to pro radost a jenom pro sebe, minimálně v mém případě tedy ani nebylo čím. Nejdůležitější bylo stejně to sdílení a společná radost z literatury a taky úlevné zesměšňování té beztak již dost směšné tehdejší reality.

Pozn. Miloslav Lomič (pseudonym Čič, Cicio, Emilio Juan, Miloslav) přispíval ukázkami a fragmenty fiktivních románů (Běžec z mlhy, Regér, Zemědělský román), výjimečně též básní nebo divadelní aktovkou (Čekání na poslední pivo). Zdroj: Český literární samizdat.

Jaké jsi vůbec doma měl prostředí? V osmdesátých letech nebylo jednoduché se zapojit do podobných aktivit. Pokud si pamatuji, tak náš ročník 1970 měl dost vypláchnutý mozek. Šedesátý osmý jsme nezažili, rodiče byli znormalizovaní, ve škole šup do jisker, šup do pionýra, šup do SSM atd.

Moje rodiče byli velmi tolerantní, k ničemu mne nenutili, žádnou politickou kariéru nedělali, jsou to prostě slušní a poctiví lidé. Hodně jsme jezdili po hradech a zámcích, můj otec docela dost četl, doma jsem ke svému úžasu objevil knihy od Kundery, Škvoreckého nebo Vaculíka, takže jsem asi docela brzy díky domácímu liberálnímu a umění a literatuře přátelskému prostředí nijak nestrádal a nikdo mi ničím nevymýval mozek. Určitě mne ovlivnilo i to, jak můj děda nebo mí rodiče o některých komunistech mluvili, v dobrém to tedy nebylo (o těžkém dětství svého otce, jehož rodiče předčasně zemřeli možná hlavně vinou komunistických perzekucí, jsem se z jeho vyprávění dozvěděl až jako dospělý). O to horší to bylo ve škole, když jsme museli poslouchat ty neskutečné nesmysly, kterým snad nikdo opravdu nevěřil, kreslit Aurory, učit se budovatelské písně a básně nebo chodit do kina na debilní sovětské filmy. Jen co jsem trochu rozumu pobral, začal jsem se ze všech těch směšných akcí jako třeba kladení věnců sovětským vojínům, prvomájové veselice apod. pod různými záminkami vyhýbat. Bylo to někdy k nepřežití, hlavně jak to brali všichni vážně, šlo mi to děsně na nervy už v dětství. Dokonce tak, že už na pískovišti jsem chtěl být raději německý okupant než sovětský osvoboditel. Jednou jsem se kvůli tomu málem popral, protože kamarád chtěl být taky němčour. Vzpomínám si třeba, že jsme s kamarády těm slušňáckým pionýrkám a pionýrům propichovali balónky, ti samozřejmě brečeli, a my jsme měli hrozný strach, že na nás budou žalovat. Později jsem se pokoušel vzduchovkou zničit městský rozhlas, který mne v sobotu ráno budil nějakými častuškami k jakýmsi akcím Z, tuším, že to byla stavba paneláku. Spíše jsem se ale bál o rodiče, že je za ty moje průšvihy třeba zavřou, jak mi jednou řekli, nebo je vyhodí z práce. Ale na druhou stranu – na Čtyři z tanku a pes nebo na 30 případů majora Zemana v televizi jsem civěl, takže jsem byl asi i tehdy ještě dost pitomej.

Nechme historii. Zajímá mě tvá současnost. Popiš nám pracovní den dramaturga kina.

Já vlastně nejsem jenom dramaturgem, ale i správcem a údržbářem kina, promítačem a uvaděčem v jedné osobě, a docela dost času věnuju i propagaci kina a jeho programu. Pro kino, především v období prvních let po mém nástupu, a hlavně v období experimentů s větším počtem projekcí a dalších akcí, pracovala docela dost i celá moje rodina, včetně babiček a dědečků, které jsem všechny zaúkoloval vším možným, od pomoci při festivalech v šatně a v bufetu kina až po testování filmů i při samotném promítání. Že už to asi přeháním, jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy jsem byl důrazně upozorněn, že zapomínám, že existují i jiné věci než kino. Ale moje žena i dcera mi dodnes s kinem pomáhají, docela je obdivuju, jak dlouho to se mnou vydržely.

Jak vypadají tvé pracovní dny?

Mé pracovní dny je velmi těžké nějak časově a obsahově ohraničit. Prvních 14 dní v měsíci, kdy vymýšlím a pak hlavně dokončuji program na další měsíc, jsem asi dost často nesnesitelný, a je lepší se mi vyhýbat. Mám navíc pocit, i když v tomto období pracuju od furt do furt, že čím déle a poctivěji se tomu věnuju, tím mi to jde pomaleji a hůře. Protože dát dohromady program, za který by ses nemusel stydět, který by byl alespoň trochu zajímavý pro všechny divácké kategorie a zároveň by na ten tvůj výtvor do kina i někdo chodil, to mi dá docela zabrat. Ale ověřil jsem si, že na tom je podobně i několik dalších kinařů, tak se z toho už tak nehroutím.

Dramaturgie kina spočívá hlavně v tom, jak z té každoměsíční nepochopitelné záplavy zahraničních i domácích titulů vybrat tu její hodnotnější, ale zároveň i divácky atraktivnější část, abych na sále neseděl sám, a zároveň nepromítal pořád dokola Ženy v běhu. Znamená to sledovat chystané premiéry, jejich recenze a ohlasy na festivalech, úzce spolupracovat s distributory, někdy i s tvůrci a producenty filmů. V menších městech je hlavně nutné věnovat velkou pozornost práci s každým jednotlivým divákem – před lety jsem např. zavedl kategorii Film na přání, kdy si diváci sami vyberou film a termín jeho projekce. V podobném duchu pak probíhají i různé pravidelné projekce pro mateřské školky a školy nejen v Doksech, ale i v blízkém či vzdálenějším okolí. Z těch vzdálenějších se mi dlouhodobě nejlépe spolupracuje se ZŠ a MŠ Okna, jejíž ředitelka Iveta Myšková je velkou podporovatelkou kina Máj. Na menším městě, kde nemáš na každou činnost jiného člověka, máš např. výhodu, tedy někdy i smůlu, že po každé projekci si to s tebou při loučení diváci osobně vyříkají, zda se jim film líbil nebo ne, zda jsi vybral dobře nebo špatně, o technické kvalitě obrazu nebo zvuku filmu ani nemluvě. Už jsem zažil i situaci, kdy se po projekci na mne vrhla parta divaček, která mi spílala za vysokou hlasitost filmu, ale vzápětí se objevila parta druhá, která mi pro změnu vynadala, že to bylo špatně slyšet, ať příště koukám přidat. Ale většinou jsou lidé velmi příjemní a vůči případným technickým nedostatkům, ke kterým obzvláště při filmových festivalech, při premiérových projekcích nezávislých nebo studentských filmů dochází docela často, velmi tolerantní a neskutečně shovívaví.

Ještě mě zajímá ta funkce promítače. Předpokládám, že už jste plně digitalizovaní…

Po několika letech, co jsme kino zdigitalizovali, jsem analogové promítání na tzv. „pětatřicítkách“, tedy 35mm filmového pásu na klasických projektorech už skoro zapomněl a proto raději úplně zrušil. Digitální projekce je sama o sobě jednodušší, byť její příprava od nahrávání filmů, klíčů a trailerů a jejich následné testování vyjde časově asi nastejno. Není však tak zajímavá, jako je ten filmový pás, kde si celý i několik kilometrů dlouhý film na převíječce při souběžné kontrole stavu kopie doslova projedeš na vlastní kůži. Vzhledem k tomu, že dnes se již filmy na filmovém pásu prakticky vůbec nevyrábějí, tedy s několika výjimkami, (naposledy to byl před dvěma lety Švankmajerův poslední film Hmyz), tak je taková projekce už jen událost pro velké nadšence a zároveň staromilce; já sám už jsem odvahu k projekci tohoto filmu na pásu nenašel. Klasické projektory však udržuju v provozu, abych mohl návštěvníkům při prohlídce kina a promítárny ukázat, jak se kdysi promítalo, což je ve srovnání s ukázkou digitální projekce nesrovnatelně zajímavější.

A pak je tu ještě tvé povolání údržbáře.

Jako správce a údržbář se mj. snažím, aby v kině diváci nezabloudili a svítila jim kromě nouzového osvětlení i většina žárovek, aby jim na WC a v umyvadlech tekla voda a naše archivní sedačky se s nimi definitivně nesesunuly k zemi. No a taky aby se otevřela opona a všechno mělo své revize a potřebná povolení k provozu. V této souvislosti však musím především zmínit člověka, bez kterého si provoz dokského kina vůbec neumím představit – vždy milou, ochotnou a usměvavou paní Jiřinu Spilkovou, která je zároveň pokladní, šatnářkou i uklízečkou kina, ale zastane za mne i velkou část práce v oblasti distribuce filmových kopií a pravidelného, esteticky velmi vkusného výlepu tištěné propagace kina. Takto velmi odpovědných a nezištně obětavých lidí jsem v životě opravdu mnoho nepotkal.

Chápu, že musíš neustále hledat kompromisy, ale kdybys měl promítat jen sám pro sebe, jak by vypadal takový projekční týden? Takový Lomičův festival.

Díky našim skvělým divákům, kteří kino svou pravidelnou účastí podporují, se už ledacos z mých představ podařilo, třeba nedávné přehlídky filmů Ingmara Bergmana, Paola Sorrentina, Jima Jarmusche a Aki Kaurismakiho. Moc rád bych promítal i více českých i světových dokumentů, ale i krátkých a animovaných filmů. Nejvíce nás kinaře v realizacích našich plánů ale limituje nedostupnost většiny skutečně důležitých filmů minulosti. Rád bych zařadil do programu např. i některé starší filmy od režisérů, na které jakoby se již v posledních letech úplně zapomnělo – od Federica Felliniho, Carlose Saury, Andreje Tarkovského, Clinta Eastwooda, Franka Darabonta, Davida Lynche a dalších až třeba po Piera Paola Pasoliniho nebo Bélu Tarra. Distribuční společnosti nemají až na výjimky (např. Film Europe s Ingmarem Bergmanem) odvahu zakoupit filmová práva k větší části díla těchto tvůrců, a pro jedno kino, obzvláště na malém městě, je zakoupení práva k byť jedné jediné projekci finančně zcela nemožné. Souvisí to hodně s tím, že majitelé autorských práv chtějí za projekci tolik peněz, že se prostě jejich film vrátit alespoň jednou na plátna kin většinou nikomu nevyplatí. Výsledek je pak takový, že se tyto filmy nepromítají dlouhá léta vůbec. To, co se tu a tam občas objeví, jsou jen výjimky potvrzující toto pravidlo. Mně se takto nepodařilo získat za rozumnou cenu filmy Jana Švankmajera, které jsem chtěl v Doksech ve spolupráci s jednou filmovou školu promítat. Jinak ale u českého filmu je situace o něco lepší – především díky Národnímu filmovému archivu si už v červnu můžeme znovu promítnout nově digitalizovanou klasiku Markétu Lazarovou, v červenci a srpnu pak „archivní“ Extázi, kultovní Samotáře, Postřižiny a Kouř.

Lze kino využít třeba i pro soukromou party? (Bude mi padesát ????.)

No jasně, naposledy, krátce před koronapauzou, se v kině slavily třicetiny jednoho diváka ve stylu 30. let, včetně dobových kostýmů. Oslavenci jsem k tomu sehnal stylový film z této doby, a jen díky této skvělé akci jsem si snad poprvé od maturity na krk nasadil motýlka a natáhl kšandy. Jinak v dokském kině už se konalo ledacos – u stejné příležitosti koncert punkový kapely z Brna, který skončil přesně tak, jak to u punku má být – zavolali na nás policii, pak třeba setkání architektů všech generací, session lidí z undergroundu i fakt vydařenej mejdan managementu Staropramenu. Dokonce i svatba. Takže i Ty jsi vítán! Na facebooku kina najdeš k většině akcí z posledních let fotogalerie.

Nahoru