Štafeta: Jonáš Jirout

Verze pro tisk |

O Jonášovi jsem uvažoval do Štafety už několik měsíců. Jeho nakažení koronavirem vše urychlilo. Přesto jsme se bavili zejména o cestování, které je jeho velkou vášní.

Měli bychom na úvod přiznat, že jsem byl osm let tvůj třídní. Byl jsi dobrý v matematice a chemii. Jestli si dobře pamatuji, tak jsi ke mně chodil i na seminář. Ale nakonec jsi vysokou školu studovat nešel. Proč?

Ne že bych studovat nechtěl, ale uvědomil jsem si, že cestování kolem světa mě pohltilo a momentálně si myslím, že je pro mě přínosnější než studium. Cestováním jsem se hodně naučil a pořád učím a také mi rozšířilo obzory. Baví mě učit se nové jazyky, poznávat vzdálené kultury a učit se z jejich stylu života.

Cestování stojí peníze. To řešíš jak?

Jelikož pracuji už tři roky pro stejnou firmu, tak jsem se kariérně posunul a přijdu si už na lepší peníze. Když se chystám na delší cestu, přidám si k tomu ještě menší brigádu.

Také už přes osm let dělám dobrovolníka pro YMCA (Ymku) a díky tomu jsem se mohl zúčastnit několika tréninků v zahraničí, kde jsem poznal kamarády z celého světa. Proto také je pak cestování jednodušší, někteří kamarádi mi dají rady nebo mě provedou zemí, někteří mi dokonce poskytnou přístřeší.

Samozřejmě se dá cestovat levně i draze. Já preferuji lowcost, cestování s batohem na zádech, levné letenky, občas stoupnout auto, ubytování v hostelech nebo AirBnB. Člověk pak lépe zažije, jaká ta země doopravdy je. Ale samozřejmě jednou za čas si dopřeji i dovolenou v hotelu.

A mužem to vzít chronologicky? Ještě v pubertě jsi byl docela nesmělý kluk. Kde nastal zlom?

Největší zlom nastal, když jsem se po maturitě přestěhoval do Itálie. Pracoval jsem tam přes tři měsíce a to mě naučilo postavit se na vlastní nohy. Peníze, co jsem vydělal, jsem z velké části utratil za cestování po Itálii. Při mých cestách jsem se seznamoval s novými lidmi, naučil se italsky líp komunikovat a italská svéráznost na mně nechala své stopy. Přestal jsem se okolního světa bát a rozhodl jsem se, že ho chci poznat. Jelikož jsem strávil i dost času v Římě, řekl jsem si, že po návratu do Čech chci do Prahy. Práce ve službách a život ve velkoměstě mi pak taky pomohly otrkat se.

Ale na tvém facebooku vidím exotičtější destinace. Co bylo dál?

Nejprve jsem cestoval po Evropě. Našel jsem levné letenky, vzal jsem batoh na záda a letěl jsem. Procestoval jsem kus Francie, Německa, Portugalska, Španělska, Nizozemí a dalších zemí. Poté jsem si říkal, že bych chtěl někam dál. Promýšlel jsem kam, a jelikož jsem se v Portugalsku naučil základy surfování a hodně mě to chytlo, tak jsem se rozhodl pro Asii. Indický oceán mě vždycky lákal.

Koupil jsem letenky a vydal jsem se na víc než sedmitýdenní cestu po Asii. Objel jsem Dubai, Sri Lanku, tu hlavně kvůli surfu, Thajsko, Malajsii, západ Austrálie a na závěr Vietnam. Tahle cesta mě motivovala vidět ještě víc a od návratu jsem byl v zahraničí snad každý měsíc. Začal jsem poté víc cestovat po evropských městech a to prokládat exotičtějšími destinacemi. Přišly na řadu Paříž, Vídeň, Mnichov, Benátky, Barcelona, Londýn, Stockholm a další. Do toho jsem se ještě dvakrát podíval do Asie. Opět Vietnam, a to na nový čínský rok, a pak Bali.

Fakt, když si na tebe vzpomenu, tak mi to zní neuvěřitelně. A sám, nebo jsi vyhledával společnost?

Většinou cestuju sám. Vyhovuje mi to víc, protože celá cesta je podle mého, teda spíš kam mě vítr zavane. Své cesty si moc neplánuju, často koupím jen letenky, pojištění a jedu. Na letišti nastuduju must-see památky a atrakce, co bych chtěl vidět. Pak se většinou cestou seznámím s dalšími lidmi nebo navštívím kamarády. Proto taky radši zůstávám na hostelech nebo AirBnB, člověk tam potká mladé lidi, co jsou na stejné vlně. Tak se často stane, že se zapovídáme, a někdy i dokonce spojíme cesty. Baví mě vyrazit a nevědět, co mě čeká, je to adrenalin a o to mám pak silnější zážitek z cesty. Nejvíc jsem nadšený, když se seznámím s místními lidmi, ti vám ukážou skrytá zákoutí, poradí, kam na dobrý jídlo a kam na drink. Ukáží vám, jak to chodí u nich, a to mám nejradši.

Já mám pár míst po světě, kde cítím, jako bych tam v minulém životě byl. A trochu mi to potvrzuje i mé genealogické bádání. Máš taky nějaké podobné pocity?

Já se spíš na některých místech cítím víc jak doma, jako kdybych na tom místě vyrostl a patřil tam. Občas mi nějaké místo připadá, jako bych tam přímo zapadal, ať už je to temperamentem lidí, kulturou, jídlem. Spíš je to takový pocit souznění.

Ještě 10 dní zpátky jsem byl v Rio De Janiero v Brazílii. Byla to moje vysněná destinace už dlouhá léta, ale nečekal jsem, že by mě Rio až tak pohltilo. Připadal jsem si tam sám sebou a součástí toho života tam, chodil jsem po městě, jako bych tam běhal odmala, lámanou španělštinou jsem vždy prohodil pár slov s místními stánkaři, barmany a lidmi, co jsem potkával denně. Večer jsem se chladil čerstvým kokosem, zašel na pár drinků a zatancovat si na latinsko-americkou hudbu. Přišlo mi, jak kdybych tam byl odjakživa.

Zajímají mě ty jazyky.

Cestováním jsem se naučil italštinu. Pak také základy vietnamštiny. Tu jsem spíš ve Vietnamu procvičil, ale začal jsem se ji učit už v Česku, kde se hodně pohybuji ve vietnamské komunitě. Před svou poslední cestou jsem se začal učit španělsky, sice se v Brazílii mluví portugalsky, ale je tam dost turistů, co mluví španělsky, tak jsem se taky mohl přiučit.

Můžeš více prozradit o své práci?

Pracuji v řetězci kaváren Starbucks. Začínal jsem jako barista, před třemi lety, a postupně jsem se dostal až na produkt manažera. Taky jsem absolvoval různá školení v rámci firmy, a tak jsem se stal district coffee mastrem, kdy jsem měl na starost kávovou kulturu v mém distriktu, školil jsem nováčky a pořádal semináře o kávě pro veřejnost.

A uvažuješ, jestli u této práce zůstaneš nebo jestli se posuneš jinam? Třeba na vysokou školu. Měl jsi nadání na řadu předmětů ...

Moje práce mě hodně baví. Miluju připravovat kávu, dozvídat se o ní více a předávat to ostatním. Ale je to práce ve službách, což je někdy dost náročné. Myslím si, že by mi víc vyhovovalo být podnikatel, už mám pár nápadů, tak se do toho chci pustit, až se všechno vrátí do normálu. Možnost studia jsem úplně nezahodil. Přemýšlím teď spíš o dálkovém studiu, ale je těžké najít něco, co by mě bavilo, a pak by to mělo i nějaké rozumné uplatnění. Zatím nejvíc uvažuji o studiu jazyků.

Dostal ses při svých dobrodružných výpravách do nějakých nebezpečných situací? Teď ještě nemyslím covid, k tomu se dostaneme.

Těch bylo víc. Já se rád po městech procházím a loudám se uličkami. Často se tak dostanu do ne úplně bezpečné části města. V Bangkoku jsem takhle zabloudil, lidi se mě začali nepříjemně vyptávat, co dělám tak daleko od centra, nakonec mě schoval majitel místního klubu a poradil mi, jak se dostat zpátky.

Největší zážitek je ze Srí Lanky. Po příletu mě měl vyzvednout kamarád, ale musel odjet za prací. Tak jsem byl odkázaný strávit pět dní sám. Neměl jsem zabookované žádné ubytování a nic jsem o té zemi nevěděl. Potom, co mě chtěl okrást řidič tuktuku v Colombu, jsem se rozhodl, že musím z hlavního města pryč. Tak jsem našel vlak, co jel na jih. Vystoupil jsem až v cílové stanici, menším městečku. Tam už jsem se cítil bezpečněji, tak jsem našel ubytování a zůstal tam.

Na Srí lance jsem se ještě málem utopil při surfování, vlny tam byly obrovský, jedna mě smetla a hlavou jsem se udeřil o korálové dno.

A nějaký zážitek, který ti dojetím i zpětně nahrne slzy do očí?

Nejsilnější zážitek byla návštěva severního Vietnamu. Bylo to podruhé, co jsem tam letěl, tentokrát na oslavy čínského nového roku. Kamarád mě pozval, abych se přidal k oslavám s jeho rodinou. Celý průběh příprav a pak samotné oslavy bylo něco úplně nového a vzrušujícího. Pak samozřejmě novoroční párty a nekonečné oslavování s kamarády.

Druhá část mého výletu byla ale ještě emotivnější. S vietnamskými kamarády jsme se vydali do oblasti Sapa - pohoří na severu, blízko hranic s Čínou. Lidé tam žijí původním způsobem života, téměř nedotčení moderním světem. Nikdy jsem si nedokázal představit lidi tak ztrhané tvrdou prací a stejně hladovějící. Vidět vyzáblou pětiletou holčičku, co má na zádech přidělaný batole a žebrá o kus jídla,  mnou hodně pohnulo. Na Sapu vždycky budu vzpomínat se slzami v očích.

Já jsem si původně z tvých fotek myslel, že pracuješ pro nějakou charitativní organizaci. Ona i vaše rodinná biblická jména k tomu trochu vybízela ...

Já pocházím z křesťanské rodiny a už odmalička jsem byl zapojený v neziskové organizaci YMCA, která se věnuje hlavně mladým lidem a snaží se je rozvíjet. Nejdříve jsem se aktivit jen účastnil, ale později jsem se začal podílet i na vedení jako dobrovolník. Vedl jsem tak skauty, dělal tábory, víkendové akce, výlety, různé kluby pro mládež a další aktivity. Od té doby, co jsem v Praze, tak se snažím být pořád aktivní…

Myslím, že právě skauting a YMCA položily základy mému stylu cestování. Zabalit kletr, jet do neznáma a nebát se.

Co tvůj poslední výlet do jižní Ameriky? Já myslel, že hlavním cílem nebyla Brazílie, ale spíše Peru.

Přesně tak. Původní plán byl měsíc cestování a pak jsem měl zůstat na pět měsíců v Peru jako dobrovolník v YMCA. Odjet na šest měsíců mě stálo hodně zařizování a plánování. Nakonec jsem vymyslel itinerář. První let do Londýna, tam strávit čtyři dny, pak let do Rio De Janiero, kde jsem měl zůstat šest dní, odtamtud bylo v plánu letět do Uruguaye navštívit kamarády, cestovat a surfovat  třináct dnů. Během toho jsem chtěl ještě navštívit Buenos Aires na dva dny a ochutnat steaky. Z Uruguaye jsem měl odcestovat do Santiago De Chile, kde jsem měl zůstat pět dní a odtamtud pak už konečně do Peru. V Peru jsem se měl věnovat dětem a mládeži v YMCA v Limě a do toho během volných dní cestovat. V plánu jsem měl navštívit i Machu Picchu, Cusco a další destinace.

To jsou plány. Co jsi stihl?

V realitě jsem stihl pouze Londýn a Rio. Během toho, co jsem tam pobýval, se začala situace kolem koronaviru měnit a státy začaly přijímat opatření. První byla Argentina, která uzavřela hranice pro turisty, poté jsem se dozvěděl, že Chile ruší zaoceánské lety a že by brzo mělo rušit i ostatní lety po jižní Americe. Seděl jsem na pláži s mobilem v ruce a sledoval, jak se situace mění téměř z minuty na minutu a jak se mé plány rozpadají. V sobotu 14. března brzo ráno jsem letěl do Uruguaye, ale na let jsem nakonec nenastoupil. Ten den o půlnoci Peru uzavřelo hranice a školy, dokonce i aktivity v YMCA pozastavili. Už bylo jasné, že do cíle mé destinace se nedostanu. Chile také zavřelo hranice, poslední možnosti byly zkusit přečkat krizi v jižní Americe, anebo se pokusit vrátit zpátky.

Ty pocity znám, byť můj výlet měl být výrazně kratší. Jak ses nakonec domů dostal?

Dostat se domů bylo opravdu těžký. Tolik nervů jsem snad ještě nezažil. Pobyt v Riu jsem si prodloužil skoro o dva dny, protože jsem nemohl najít žádné lety. Jak propukla panika v jižní Americe, začaly se všechny lety rušit ve velkém. Do Prahy už nic nelítalo, tak jsem musel volit jinak. Lety přes USA jsem také nemohl využít, protože by mě nenechali tam přesednout. Našel jsem spojení z Ria do Portugalska, odtamtud bych se pak mohl dostat letecky do Německa. Nechtěl jsem kupovat letenky moc napřed, všechno se měnilo hrozně rychle. Ještě že jsem letenky nekoupil, protože ten den Portugalsko uzavřelo hranice a lety se zrušily. Zbyla tedy jediná možnost: dostat se do Londýna, to byla poslední destinace, kam bylo možné se z Ria ještě dostat. Problém byl, že hodně letů bylo zrušených a nepodařilo se mi najít žádný. Už jsem se připravoval, že budu muset zůstat v Riu, což nevím, jak by dopadlo. Už tam také začali zavírat školy a dokonce oznámili, že zavřou pláže. Skončil bych zavřený na hostelu.

Nakonec mi pomohl kamarád, který dělá stewarda u jedné letecké společnosti. Ten využil svá privilegia a podařilo se mu dostat mě na let do Londýna. Tak jsem v pondělí přistál v Londýně, našel jsem večerní let do Berlína, tam mě pak vyzvedla ségra a oba jsme šli do karantény. Po více než 36 hodinách s respirátorem a bez spánku jsem byl konečně doma.

A jdeme do finále. Kde ses pravděpodobně nakazil?

Určit místo nakažení je hrozně složité. Každý člověk má totiž průběh nemoci jiný. Někomu se projeví příznaky hned ten den a někomu až skoro po dvou týdnech. Samotný koronavir ke všemu není ještě tak probádaný. Já jsem příznaky pocítil až den po návratu. Z hygienické stanice mě kontaktovali a snažili se dopátrat původ nemoci. S největší pravděpodobností jsem se nakazil v Brazílii. V té době to byla ještě bezpečná země, ale velký počet turistů udělá své. V Riu jsem bydlel v hostelu, kde byli lidé z celého světa, tak nejspíš tam jsem byl infikován. V hromadné dopravě jsem nosil poctivě roušku, ale v obrovském městě, jako je Rio, mi stejně moc nepomohla. Hostel jsem ihned kontaktoval, aby se případně zamezilo šíření. Další možností nakažení je cesta zpátky, i přestože jsem měl celou dobu respirátor.

Vypadá to, že náš svět, obzvlášť svět nás, co každou volnou chvíli využívali k cestování, se změnil. Už se na to mentálně připravuješ? Před chvílí hlásili, že nás tady zavřou na měsíce, možná roky.

Neskutečně mě tato změna mrzí, na druhou stranu to má i světlé stránky, bude menší spotřeba paliv a to bude mít pozitivní vliv na životní prostředí a změnu klimatu. Už teď se planeta díky tomu čistí.

Říkám si, jestli jsem neměl zůstat tam, ale za chvíli by mi došly peníze a musel bych se o sebe nějak postarat. A kdo ví, jak se situace ještě vyvine tam.

Svůj život bez cestování si neumím představit. Na druhou stranu je spousta míst po České republice, která jsem ještě neviděl, takže jak to bude možné, pustím se zatím do cestování po tuzemsku. Doufám, že se hranice brzo otevřou a budeme moci zase vyrazit do světa.

Máme opravdu hodně podobné myšlenky. Jen ty se třeba ještě dočkáš otevření hranic v nejlepších letech, já možná už ne. Ale já zase fakt děkuju za těch dvacet let, kdy jsem mohl cestovat. To mě v dětství vůbec nenapadlo, to jsme nemohli ani na některá místa v Česku. Ještě mě napadlo, že jsi vůbec nemluvil o arabském světě. Mě fascinuje, hodně cestovatelů říká, že jsou Arabové ti nejlepší hostitelé. Tuhle zkušenost zatím nemáš?

Mě zas nenapadlo, že by se někdy mohlo cestování takhle zkomplikovat. Z arabského světa jsem navštívil zatím pouze Dubai, kde se člověk moc s Araby nesetká, protože je tam plno přistěhovalců, hlavně z Filipín a Pákistánu. Takže s jejich pohostinností zkušenost zatím nemám. Mám ale pár kamarádů z té oblasti a k jejich kultuře mám blízko.

Jak na tom nyní jsi? (Rozhovor vznikal den před vydáním.)

Můj aktuální stav se už zlepšil, prý to nejhorší mám už za sebou. Trpěl jsem hroznými bolestmi hlavy, zubů a svalstva celkově. Do toho horečky až 39,2 °C, zimnice a samozřejmě kašel a tlak na plicích. První den jsem ani nemohl spát. Teď už mi horečky polevily a bolesti se zmírnily, tak mi je líp.

A co sestra? Jak se jí žije s tím, že se pravděpodobně nakazí taky?

Sestra zatím nejeví příznaky viru. Trochu kašle a bolí ji hlava, ale nemá teploty, proto ji testům momentálně nepodrobí. Možná, že se tomu ségra i vyhnula, příznaky se většinou dostaví do pěti dnů a to je dneska.

A jaký režim máš během karantény? Mně už hrabe. A to jsem zdravý.

Během karantény hodně spím, ještě mi není úplně nejlíp, a jelikož mě bolí hlava, tak moc činností nezvládnu. Koukám se na Netflix, aspoň ve španělštině, abych se přiučil. Momentálně je pro mě karanténa dost psychicky náročná, protože dost lidí mě lynčuje, protože jsem první případ na Českolipsku. Začaly se dokonce šířit lživé zprávy, že nedodržuji karanténu a chodím po venku. Moje rodina čelí také šikaně, i když se mnou nepřišli do kontaktu. Proto jsem také natočil video, kde situaci vysvětluji a snažím se snížit paniku.

Také jsem dostal instrukce od autorit, abych si radši zatáhnul závěsy a nechodil kolem oken. Samozřejmě se našli i lidé ochotní pomoci, tak jsem rád, že solidarita z lidí ještě nevyprchala.

Nahoru

Komentáře

Re: Štafeta: Jonáš Jirout

Stručně, jasně, upřímně:
Milan Bárta = SUPER + díky moc za tradičně skvělý příspěvek!
Jonáš Jirout = SUPER + dobré zdraví a co nejvíce nových cestovatelských zážitků doma a ve světě!

Nahoru

Re: Štafeta: Jonáš Jirout

Doublevirus :)

Nahoru