Štafeta: Anna – Marie Neduhová

Verze pro tisk |

S Aničkou se naše životy proťaly během práce v i-novinách. Dokonce kdysi dělala rozhovor ona se mnou, tak jsme si po deseti letech role vyměnili. Její kariéra za zmíněnou dobu nabrala větší rychlost a s její prací se můžete potkávat prakticky denně, svého času i na televizních obrazovkách. Ale mě zaujala jiná část její tvorby …

Narodila ses ve Vídni, nyní žiješ v Praze, ale nějakou dobu jsi žila v České Lípě. Popovídej našim čtenářům o svých vazbách na Českou Lípu.              

Jsem trochu asi takovej světoběžník, i když jen v malém měřítku. Ano znám Vídeň, Prahu i Moravu, kde jsem také chvíli žila. Českou Lípu jsem dlouho neznala, seznámila jsem se s ní až asi ve svých 23 letech, kdy jsem sem ze zvědavosti jela na výlet. Česká Lípa je rodiště mého otce a část naší vzdálené rodiny zde stále žije, a tak jsem byla prostě zvědavá, odkud pocházíme. A byla jsem nadšená. Ne tím socialisticky urbanistickým počinem, ale nádhernou krajinou a lidmi, kteří, jak říkám já, jsou „seveřané“ a jsou prostě svérázní a to mě na nich baví. Tak se mi tu zalíbilo, že jsem tu pár let zůstala. A byla to krásná doba, poznala jsem tu mnoho skvělých,zajímavých a kulturně aktivních lidí.

Tvůj otec nosí v undergroundu velmi slavné jméno. Vím, že jeho rodinný život je trochu komplikovaný. Jak ses s tím jako dcera vyrovnávala? Jaký máte vztah nyní?        

No to nosí. Je to svým způsobem hotová legenda. I když dnes již asi spíše v okruhu znalců. Což je na jednu stranu škoda. Na druhou stranu, tátovi vždy záleželo více na jiných věcech, než na nějaké slávě. I když je to pěkné být slavný, tak jak se říká: Všechna sláva, polní tráva.  Z mediálního hlediska je to možná škoda, bulvár by si na nás asi pěkně smlsnul.Naše rodinné vazby jsou opravdu nevšední, myslím, že naše rodinné poměry by vydaly asi na zajímavou sociální studii. Jak jsem se s tím vyrovnávala? Nijak, já jsem nic jiného neznala. A vždy jsem věděla, že můj otec je skvělý muzikant a vůbec renesanční člověk, a tak jsem na něho byla pyšná. Jediné, co neumí, je zůstat s jednou ženou, a to samozřejmě přináší různé problémy. Ale k němu to patří. Prostě má rád ženy a rád dělá děti a troufám si říct, že ho všechny jeho děti mají rádi (je nás sedm). Já jsem s ním měla vždy dobrý vztah, vždy mě inspiroval, vlastně mě přivedl k malování. Část dětství jsem strávila tím, že jsem na něj fascinovaně zírala, jak roztírá barvy po plátně. Miluju vůní olejovek, to je prostě táta nad plátnem.

Máš ráda jeho muziku?              

Nemám. Já jí miluju. Jsem jí odkojená. Stejně jako hudbou Beatles, Pink Floyd, Led Zeppelin, King Krimson, Donovana a Kryla. Myslím, že tátova hudba byla na svou dobu něco zcela mimořádného a to v celosvětovém měřítku, podobné nápady můžete slyšet u nejlepších muzikantů té doby, ale táta tyhle věci skládal nezávisle na nich, aniž by měl v tehdejším režimu možnost je v podstatě slyšet. A nejsou to jen nápady, ale i ta drzost a originální pojetí, jak hudební, tak i velmi dobrých textů českých i anglických. Většina hudby, která v té době vznikala, byla především formou protestu, ale jen málo z ní bylo hudebně opravdu kvalitní. Tátova hudba ne, je nadčasová. Např. takový Pohřeb funebráka, nebo Stehlík, to jsou prostě totální terna i dnes. A mám velmi ráda i jeho folkové písně, které v sobě snoubí poetičnost a moudrost Donovana, Dylana, Lennona i Kryla. Pokud jeho hudbu neznáte, určitě si je pusťte, váš život bude výrazně bohatší.  

Narodila ses ve Vídni. Můžeš neznalým vysvětlit, jak k tomu došlo a co si ze života ve Vídni pamatuješ?        

Došlo k tomu tak, že můj táta svými počiny lezl tehdejšímu režimu už tak na nervy, že mu dali na vybranou. Buď půjde sedět, anebo naši milou vlast opustí, aby již nepodvracel autoritu režimu. A tak si táta vybral exil. Myslím, že moudře. Dneska už na to lidi moc nemyslej, vzpomínaj, jak bylo za komunistů líp, mnohdy i ti, co byli sotva na světě. To, že docházelo k takovým situacím, jakože moje máma raději zatajila těhotenství a v sedmém měsíci mne pašovala přes hranice do zcela neznámé země, (protože se bála, že by si mě mohli ponechat jako rukojmí), tak to je pro většinu lidí jen taková báchorka. A neměla by být. Naše rodina vlastně dopadla ještě velmi dobře, nikoho z nás neumlátili, neutýrali. Ale bylo mnoho takových, a na ty by se nemělo zapomenout. Nikdy. Naši rodinu pouze oddělili od svých milých a vyhostili nás z vlasti. A to je, ač se to nezdá, velký trest. Díky bohu, byly Rakušáci v té době ochotní pomoci lidem v nouzi, nejen nám, ale lidem z celého světa. Naši chtěli za strejdou, kterému se podařilo utéct do Kanady, ale během čekání ve Vídni jsem se narodila já, a tak už jsme tam nakonec zůstali. Se strejdou, stejně jako s mnohými dalšími blízkými, jsme se viděli až po revoluci.             

Ve Vídni jsem prožila hezké dětství. Nebyli jsme bohatí, jak si mnozí o exulantech paradoxně myslí. Byli jsme cizinci, kteří přišli s holým zadkem, ale nám to asi nikdy nevadilo. Měli jsme střechu nad hlavou, jíst jsme co měli, mohli jsme chodit do školy a směli svobodně myslet. Naši se naučili německy a získali práci a postupně jsme se měli čím dál líp. Po mně přišli dva bratři, tak jsem měla s kým vymýšlet nesmysly a dělat lumpárny, kterými jsme naši matku přiváděli na pokraj šílenství. Byli jsme totiž velmi kreativní děti. 
Ale nikdy jsme nezapomněli na to, že jsme tam za trest, že nejsme doma, i když nás Rakušáci přijali vlídně. Proto mne velmi mrzí dnešní boj proti imigrantům. Nevím, kde se ve všech bere ta nesmyslná nenávist. Mezi všemi se najdou dobří i špatní lidé, ale každý by měl mít právo na to vést důstojný život, a právo na to utéct z prostředí, kde ho ostatní ohrožují na životě. Lidé velmi lehce zapomínají. My Češi bychom ale neměli zapomínat na to, že milion Čechů stále žije v exilu po celém světě a někdo našim bratrům tu pomoc tehdy nabídl a zachránil je.

Zajímavé je, že jsi v rakouském hlavním městě chodila na česko - rakouskou školu. Jak to v ní fungovalo? Jelo se podle našich nebo rakouských osnov? Měla jsi nějaké zajímavé spolužáky?

Škola Komenského je poslední baštou českého školství ve Vídni, kde bývalo více českých škol a dokonce i české gymnázium. Musím říct, že úroveň této školy v porovnání s českou základní školou, kde jsem absolvovala poslední tři roky studia, byla neuvěřitelná. Vše jsem se naučila ve Vídni. V Čechách jsem se již jen nudila a tím pádem zlobila v hodinách. Hodně času jsem strávila na hanbě za dveřmi.U Komenských jsme se od první třídy učili vše dvoujazyčně, od druhé třídy mnoho učiva i trojjazyčně. Obrovský rozdíl byl i ve všeobecném vzdělání přírodopisném, zeměpisném, sociálním i historickém. V rámci výuky jsme měli např. i náboženství, jehož znalost je pro Evropany, dle mého, velmi podstatná. A nebyla to dogmatická výuka a vnucování víry, ale v podstatě trochu jiný dějepis. Znalost biblických příběhů je pro nás Evropany důležitá, abychom pochopili kontexty mnoha historických i sociálních věcí. A také symboliku veškerého umění, ve kterém se tyto věci promítají dodnes.
Samozřejmou součástí výchovy byla i přirozená ohleduplnost k přírodě a ekologicky šetrnému stylu života. Rakousko je velmi hrdé na své ekologické zemědělství. K čemuž neodmyslitelně patří slušné a přátelské zacházení se všemi živými tvory, ochrana krajiny, ohleduplný průmysl, třídění odpadů, znovupoužitelné zdroje i energie. Vyhodit tam v lese PET láhev je prostě něco nemyslitelného. Všichni prostě vědí, že tuto zemi máme jen propůjčenou, a pokud se nebudeme chovat slušně, tak nejen zvířata, ale i naše děti se jednou zadusí našimi vlastními jedy, které kolem sebe šíříme.         
Velmi podstatný byl i přístup k výuce moderní historie, o které se v Čechách stále raději ve školách moc nemluví. Já jsem věděla už ve školce, co to je koncentrační tábor, kdo to byl Hitler a co celému lidstvu provedl. Rakousko se se svým stigmatem z Druhé světové války vyrovnávalo obrovskou osvětou a to už od nejútlejšího věku všech svých obyvatel. A to je podle mého velmi důležité. Na některé věci se prostě zapomenout nesmí. Nikdy. Ostatně Vídeň byla pro mne zajímavá i tím, že už v té době byla velmi multi-kulti. Od malička jsem se stýkala s lidmi z celého světa. I proto mám totální odpor k jakémukoliv projevu rasismu, protože všichni lidé jsou v podstatě stejní.

Střední školu jsi absolvovala v Česku? Nelákalo tě zůstat v Rakousku?              

Nelákalo. Pár let po revoluci jsme se vrátili a už tu zůstali. Jak jsem se zmínila předtím, vždy jsem se cítila jako Čech a byla jsem ráda, že jsem doma.

Ostatně, moje střední (Střední umělecká škola grafická v Jihlavě) byla skvělá, pro mě splněný sen, takže jsem asi působila jako pěkná šprtka, ale mě prostě nic jiného než malování a vše s tím spojené nezajímalo. A tak jsem se do toho úplně ponořila a nasávala jako houba vše, co se dalo. Proto jsem tam přece šla, a ne abych vysedávala někde za školou. Tedy ne že bych to nikdy neudělala, ale já jsem byla prostě hrozně vděčná, že se mohu věnovat tomu, co mám ráda. Podle mě je obrovské štěstí vědět, co v životě chceme dělat, pokud máme tu možnost to dělat. A pak tomu dát vše, co dokážeme, snažit se, neflákat se, prostě pokusit se vytěžit sám ze sebe to nejlepší, co jde. Vidím kolem sebe mnoho lidí, kteří nevědí, co sami se sebou, a plácají se v tom. A to je věčná škoda. Měli bychom si vážit svobody moct dělat, co chceme.

Po angažmá v i-novinách, agentuře Deus, v Centru textilního průmyslu jsi mi zmizela z dohledu. Už ti byla Lípa malá?

Dá se to tak říct. Především tu pro mě nebyla práce. Grafika není chleba. Nepotřebujete ji k životu, mnoho lidí se bez ní obejde. Nebo se spokojí s tím, co mu „teta udělá za pět minut ve Wordu“. Já se ale grafikou živit chci a troufnu si říct, že jsem v tom poměrně dobrá, tak jsem se prostě přesunula tam, kde mám příležitost ji dělat. A také jsem chtěla dělat na zajímavějších projektech, přece jen je bohužel Lípa prostě na některé věci malé město, i když ji mám ráda. A udělala jsem dobře. Dělám to, co chci, a jsem spokojená.

Jako kreativní grafik máš v CV dlouhý seznam. Co je takovou nejvíc top věcí, kterou bys za sebe vyzdvihla? Ať už z toho pohledu, že je to tvá srdeční záležitost nebo že je to nejvíc vidět veřejností.

Ufff, to je záludná otázka. Těch věcí už jsem udělala tolik, že si je ani nepamatuju. Ale tak za lipské projekty bych určitě vyzdvihla spolupráci s reklamní agenturou Deus, kterou vede Ruda Živec, a který mi dal prostor a důvěru k mnoha kreativním projektům. Ruda má úžasný dar odhalit v lidech jejich potenciál a to umění pak rozvinout, motivovat lidi a dát jim příležitost se ukázat. Velmi se mi líbila kampaň „Nosíme vaše hnízdo v hlavě“, kterou jsme společně dělali pro TopStavebiny, na kterou jsme vytvořili i sérii originálních fotografií s Lukášem Pelechem. Parádní byla taky vizuální identita Schola Gregoriana Pragensis. V té době jsme pojmuli image pro veřejnost „archaického“ gregorianského souboru zcela inovativním moderním stylem, který vzdával hold středověkému umění. Společně jsme také vymysleli soubor ilustrací, které se stali ikonami Farní charity Česká Lípa. Další soubor ilustrací, tentokrát již ve spolupráci s DMM Libertin, jsem vytvořila na míru pro jejich potřeby, ale pokud vím, tak je bohužel moc nepoužívají. Škoda. Na co jsem hodně pyšná, je kompletní vizuální řešení výstavy Tomáše Cidliny a Petra Mužáka „Tradice a současnost myslivosti“. To byla, myslím, bomba, celý ten projekt. Prostě výstava na mezinárodní úrovni.             
Celkově nejvíce vidět byly určitě věci, které jsem dělala pro TV Prima. To viselo fakt všude, až mě z toho bolely oči. 
A na co jsem pyšná v současnosti? Určitě na loňský ročník Metronome festival Prague, kterému jsem dělala kompletní grafiku. Když jsem potom přišla na festival, tak mě to až dojmulo k slzám, že to je vše po x měsících hotové a jak skvělý projekt to je. S organizátory tohoto festivalu spolupracuji i na letošním ročníku a některých jejich dalších projektech. Tato spolupráce mne velmi těší a baví. Např. Vánoční koncert Michala Prokopa byl za mě super a moc se mi líbí i festival Krásné Ztráty, který letos dělám.

Naposledy jsme spolu asi mluvili, když jsem ti přenechal svůj starý stůl, ale já aspoň na sociálních sítích dál sledoval tvou výtvarnou kariéru. Trvalo ti dlouho najít svůj styl?

Já se o kreslení začala zajímat snad dříve než o to, jak se naučit chodit. Člověk se učí celý život a jeho styl se i celý život vyvíjí, nebo by aspoň měl. Není dobré usnout na vavřínech. Stále se učím a objevuji nové věci. Je fakt, že najít v dnešní době styl, vymyslet, co dělat jiného než ostatní, není úplně jednoduché. Dá se říct, že v tomto stylu tvořím cca posledních deset let, ale dříve jsem se věnovala především grafice/sítotisku a ilustracím. V posledních letech se ale zaměřuji především na malbu, kterou jsem předtím kvůli jiným aktivitám odsunula do pozadí. Všechno má svůj čas.

Nejvýraznější jsou tvé „svítící“ obrazy. Co je to za techniku? Můžeš ji trochu popsat, nebo je to tajné?

Tajné to asi není, vše se dá najít na internetu. Při malování využívám fluerescentního efektu, tj. mám speciální barvy, které svítí pod UV světlem. Stejný princip využívá např. tzv. Černé divadlo a je oblíbené i při tvorbě dekorací pro mnohé hudební festivaly. Tento efekt mi umožňuje si s obrazy opravdu hrát. Zaměřuji se hodně na vesmírnou tematiku, která si o to kouzlení se světlem vysloveně říká. Mé obrazy fungují pod normálním světlem i pod tím UV. Vlastně to mě na tom nejvíce baví, ta možnost nechat své obrazy střídáním těchto světel měnit a nechat je tak žít vlastním životem. Jak to vypadá, se můžete podívat na mých na www.neduhova-art.com.

V současnosti pracuji na třech souborech obrazů. První, tzv. „Džungle“, je soubor, kde se věnuji malbě zvířat. Vybírám si zvířata, která jsou něčím výjimečná, možná i trochu divná. „Mám slabost pro trpaslíky, bastardy a rozbité věci“. Maluji je svým osobitým stylem, který je dost ornamentální. Vychází z tradičních ornamentů keltů, mayů, gotiky, primitivních národů, secese ale i třeba tvorby H. R. Gigera. Dalším souborem jsou tzv. „Kosmohrátky“, kde se věnuji hudební tématice ve vesmíru. Vybírám různé muzikální ikony i hvězdy hudebního nebe, s kterými si pak hraju a nechávám je plout vesmírem a hrát… Což je samozřejmě nesmysl, protože ve vesmíru je vakuum a ve vakuu se nenese zvuk. Takže celý soubor je takovým absurdním vtipem.     

A posledním, tím nejkontroverznějším souborem, asi jsou „Kosmohrátky pro otrlé“. Zde se zaobírám problematikou sexu ve vesmíru, řeším běžné situace, které by při této aktivitě mohli ve vesmíru vzniknout, anebo tento problém rozebírám na pozadí klasických sci-fi příběhů. Ústřední téma zůstává vždy stejné a zaobírá se otázkou, co by bylo kdyby… a samozřejmě že je to také celé nesmysl. „Tyto příběhy jsou smyšlené a neodpovídají žádné známé skutečnosti.“

Jsou tvé obrazy normálně ke koupi? Vystavuješ? Co považuješ za největší úspěch v tomto směru?

Ano jsou. Mám sice pár srdcovek, které bych asi nerada prodala, ale valná většina je ke koupi. Stačí se ozvat a obraz může být váš. Loni jsem měla čtyři samostatné výstavy a dvě společné se Skupinou F. Moc se mi líbil prostor v Klubu Centrála, který je pro mé obrazy jako stvořený, a pak výstava v rámci Festiwallu, který pořádají Kytary.cz a pro které jsem namalovala celou sérii nových obrazů s hudebními motivy. Další výstavy jsou v jednání, takže i letos se můžete těšit na nějaké mé exhibice. Kromě samotných výstav beru jako úspěch každý prodaný obraz, z čehož mám vždy obrovskou radost. Není prostě lepší cesty jak ocenit něčí umění. A každý prodaný obraz mi samozřejmě umožňuje namalovat další obrazy. Prostě umění plodí umění.

Dočkáme se tvé výstavy také v České Lípě?      

Snad jo. Ráda své věci v Lípě vystavím, dokonce se mě na to lidi ptají. Ale zatím se nenašel prostor, kde by bylo vhodné výstavu udělat. Najděte prostor a výstava bude.

Pracovala jsi rok pro FTV Prima. Co přesně jsi tam dělala?

Všechno.Tvořila jsem veškeré grafické návrhy (ve spolupráci s kreat. agenturou Department).  pro online kampaně, inzerce, tiskoviny, loga, brožury i velké tiskové outdoorové kampaně. A to pro veškerou propagaci jednotlivých televizních stanic FTV Prima, jejich pořadů a seriálů, společenských akcí i festivalů, které Prima pořádá. Mé práce možná znáte z kampaní na seriály Modrý kód, Temný kraj, Polda, Mordparta, Jetelín, Youfest, Loveday… Viselo to všude a mně z toho šla hlava kolem. Chtěla jsem si vyzkoušet tvorbu grafiky pro televizi, protože se ve své tvorbě celkově zaměřuji na kulturní projekty (hudba, divadla, muzea, výstavy) a televize/film my jako médium v portfoliu chybělo. A tak jsem si to zkusila. Byla to zajímavá zkušenost, ale svět televize, resp. lidé, kteří ji vedou, jsou mi svým smýšlením cizí.

Na jakých projektech se podílíš nyní?

Momentálně tvořím grafiku hlavně pro Metronome festival Prague, festival Krásný Ztráty, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov a další různé projekty. V poslední době mě velmi bavila kampaň pro Vánoční koncert Michala Prokopa, asi i proto, že byla tak úspěšná, na čemž má samozřejmě zásluhu celý tým lidí. A samozřejmě loňský Metronome festival, pro který jsem grafiku dělala sama (pod taktovkou Anthonyho Collarda) a stal se tak pevnou součástí mého života. Ostatně já se do těch svých projektů vždy dost ponořím, dýchám pro ně. Proto jsem ráda, že dnes si již mohu i vybrat, na jakém projektu se chci podílet. Jsou věci, pro které bych grafiku netvořila ani za nic. Ovšem hudba byla vždy velmi důležitou součástí mého života, a proto dávám přednost hudebním projektům. A když netvořím grafiku, tak se věnuji svému vlastnímu projektu – malování obrazů.

Založila jsi uměleckou skupinu SamoSeTo.  Proč mají často velmi individualističtí umělci potřebu zakládat skupiny?                

Asi je to základní lidská potřeba. Sdružovat se. A když se potká pár lidí s podobnými zájmy, tak logicky vznikne skupina.

Jak skupina funguje v současnosti?      

Já mám takovej dojem, že už jsme se důstojně rozpadli.Je to škoda, Samoseto jsem měla ráda, hlavně všechny jeho členy, ale nikdo z nás už nemá čas se tomu bohužel věnovat. Ale byly to krásný časy a snad jsme během let vytvořili spoustu hezkých věcí. Zaměřovali jsme se na tisk sítotisku, dělali trička s vlastními motivy, pořádali kreativní workshopy a tvořili UV aktivní objekty a dekorace (festival Všudybud, Freezefest, Speedstopfest, festival Wonderland, DDM Libertin, klub Progress, Vodní hrad Lipý, festival Banát a další). Největším naším počinem byla asi Světelná muzejní noc, kterou jsme pořádali na Vodním hradě Lipý a pro kterou jsme mimo workshopů vytvořili i interaktivní svítící labyrint, kterým mohli návštěvníci procházet.

Jsem, co se týká sexu, velmi liberální, přesto mě vždy překvapí počet vagín v tvých obrazech, případně některé sex – narážky v tvých postech. Asi se normálně ptám proč to tak máš?          

A máme tady otázku za milion! A já asi potřebuju radu přítele na telefonu…   
Asi máš na mysli můj cyklus obrazů „Kosmohrátky pro otrlé“. No, co bych ti tak na to řekla… v podstatě jde o to vypátrat tajemství vzniku života? Odhalení toho, proč funguje gravitace a tráva je zelená? Asi se radši zeptej mého psychologa, i když to asi bude problém, protože žádného nemám. Asi bych měla mít.

Mám-li být upřímná, tak jde pouze o recesi a nutnost provokovat. Naše společnost je svazována různými normami, pravidly a předsudky o tom, co by mělo jak fungovat. Mnohdy nesmyslnými a zbytečnými. A já si z toho prostě jen utahuju, protože mi to připadá prostě hloupé a zakrnělé. Sex patří stejně jako dýchání, jídlo a spánek k základním lidským potřebám. Tak proč to skrývat a proč si na něco hrát? Vždyť, pokud tím nikomu neubližujeme, tak je to hezká věc. Symbol kosočtverce patří k nestarším symbolům, které lidstvo používá. Symbolizuje štěstí a najdeme jej už na pravěkých artefaktech, které byly našimi předky uctívány. Samozřejmě nic se nemá přehánět. Z ničeho bychom neměli tvořit modly, kvůli kterým budeme přehlížet jiné věci. A to se obojí snažím pomocí absurdních situací promítnout do svých obrazů. Nic není tak nedůležité a nevhodné, aby se o tom nesmělo mluvit, a nic není tak úžasné, abychom to museli uctívat za každou cenu. Prostě všeho s mírou, i toho řádění ve všehomíru.

A ty posty, toho si nějak nejsem vědoma, já jsem vlastně asi celkem nudnej puritán, v podstatě. Jestli myslíš můj FB post „All you need is fuck“, tak to je také pouze recese, prostě výkřik do tmy. Narážející na mnohdy velmi duchaplné sdělení různých lidí na sociálních sítích. Snad tento post/diskuze pár lidí za dobu své existence pobavil. A jestli ne, tak je mi to jedno.

 

Aničky obrazy můžete sledovat třeba na těchto odkazech:


http://www.neduhova-art.com/
Facebook: Neduhova ART
https://www.facebook.com/Neduhova-ART-154813305102494/
Instagram: Neduhova-ART

Grafiku na:
https://www.facebook.com/Graphic-Design-Neduhov%C3%A1-415683208597603/
https://www.behance.net/AnnaMarieN5ec1

Ilustrace na:
https://www.facebook.com/Illustration-Neduhova-830563543740380/

Nahoru