48/2017

Verze pro tisk |

Reformujme ZUŠky, protože fungují! Příště zahájíme advent upálením starostky. Z Finisterre až na Zlatý roh. Ráno na Hradě, večer Na Slamníku.

Celý týden jsem pobýval v německém Grosshennersdorfu na dalším pokračování projektu Lanterna Futuri. Polští, němečtí a naši studenti připravovali vystoupení, jehož společným tématem bylo Čapkovo dílo R.U.R.

Minulý týden jsem v deníku informoval o tom, jak byl naším školstvím nadšený italský učitel, paradoxně nejvíce tím, co si naše školství uchovalo od dob totality – disciplínou žáků i učitelů, poměrně slušnými investicemi (ve většině obcí mají novou omítku radnice a škola) atd. Tentokrát, když jsem sledoval vývoj v hudební dílně, jsem si říkal, jak suprově fungují naše základní umělecké školy. Všechny děti, které se z české strany do dílny zapojily, ovládaly minimálně jeden hudební nástroj, dvě dívky zpívají v Novákově pěveckém sboru, další dvě mají zkušenosti se sólovým vystupováním. To třeba Poláci a Polky se do dílny přihlásí s tím, že na nic nehrají, v životě veřejně nezpívali … ale chtěli by.

Foto: Samuel Wagner

Psal jsem své kolegyni, jak jsem pyšný a že se trochu bojím, aby nějaký ministr školství nepřišel s návrhem reformy uměleckého školství. Odepsala mi suše, že to je hodně černý humor. Všichni totiž vidíme, jak dopadlo reformování učňovského školství, jak se ubíjejí osmiletá gymnázia, jak se mrhá penězi v tzv. inkluzi atd.

Zatímco studenti připravovali své projekty, já jsem ve svém harrypotterovském pokojíku pod schody hodně četl. Podařilo se mi díky dlouhým večerům dolouskat knihu Nicholase Craina: Pěšky napříč Evropou. Angličan Nicholas vyrazil ze španělského mysu Finisterre, přelezl Pyreneje, zimní Alpy a celý karpatský oblouk, aby po více než čtyř stech dnech došel bez použití dopravního prostředku do Zlatého rohu v Istanbulu. Samozřejmě, že nejvíce vzrušený jsem byl, když protínal místa, která jsem znal. Malou Fatru, polské Tatry, Užhorod, Fagaras, Rodopy … Záviděl jsem mu, stárnu a nemám už odvahu vyrazit na podobnou cestu, ač bych po tom toužil. Neumím být tak sobecký a vzít všechny rodinné úspory a opustit své blízké. Určitě bych ani psychicky nedával spaní v dešti s nohama vyčuhujícíma z jeskyňky, týdny nemytí se. Věřím si jen na to, že bych to dokázal ujít.

Příští týden vyrazím aspoň na další etapu Svatojakubské cesty a posunu se z Příbrami více na jih. Deník pak připravím až v pondělí.

Na víkend jsem jel do Prahy. V sobotu dopoledne jsem na Pražském hradě navštívil výstavu s názvem Světlo v obraze: český impresionismus. Člověku samozřejmě sebere náladu už fronta, která se díky bezpečnostním opatřením tvoří. Všichni jsme remcali, ale přestože jsme začínali kdesi za rohem, šlo to rychle.  Měl jsem napěchovaný batoh, ale nikdo se mi do něj ani nepodíval. Tak vlastně ani nevím, proč se prohlídky dělají.

Na samotnou výstavu nás z fronty šlo málo, takže uvnitř Jízdárny byla pohodová atmosféra. Pokud o návštěvě uvažujete, není nutné si vstupenky (150 korun) rezervovat. I mě jako laika výstava zabavila na minimálně dvě hodiny (520 obrazů zapůjčených z desítek sbírek). Četl jsem si o cestě malířů do přírody, o nových barvách, o uplatnění témat. Obdivoval jsem samozřejmě Švabinského, cítil spřízněnost se Slavíčkem. Autoři výstavy mezi klasiky vtipně zařadili i díla současných malířů.

Foto: Šárka Bártová

Noc jsem po letech strávil na vysokoškolských kolejích, ale ještě před tím jsem zavítal do legendární hospody Na Slamníku. Zatímco restaurace prošla rekonstrukcí, sál ustrnul v osmdesátých letech. A i muzika v něm byla včera podobná. Nejprve se představili bývalí studenti chemie v seskupení nazvaném Chattopaddaya. Pozoun, kytarové hříčky a jako zjevení o generaci mladší zpěvačka Edita Poláchová. Bylo to jak být poprvé na Lauře a jejích tygrech s Ilonou Csákovou. Večer uzavírali ryzí amatéři původem ze zemědělky vystupující pod názvem Koťúd. I ti si do týmu přibrali o generaci mladšího parťáka, bubeníka Honzu Bártu. A i ten je svým výkonem zvedl o level výše. Držel rytmus i v okamžicích, kdy ostatní byli více punk, než chtěli.

Foto: Kateřina Bártová

No a co bych tento týden napsal k politice? Třeba: včera se v Lípě rozsvěcel stromeček. Vybírám z diskusí na facebooku:

„Vcera teda ty pisnicky se vubec nehodili k vanocni atmosfere,des bes pani starostko.“

"Tak se nám naše paní starostka opět předvedla.Dnesni rozsvícení stromečku byla snad největší fopa co předvedla tak ono stačí kde chce postavit bazén o navýšení ceny o 40 milionů ani nemluvě.Rosviceni mělo proběhnout v 18 h ale trapným programem který trval dalších 20 min.to hodně lidí vzdalo a radši šly s malými dětmi domů jo a paní starostko zamyslete se jestli country patří k vánoční atmosféře měl jsem si chuť na náměstí postavit stan a dát si svařák s ešusu."

"A českých koled máme taky dost nemuselo se zpívat v angličtině ."

"Včera na náměstí vyhrál opět byznys nad tradicí,stánky otřes,country od 17.55 moc té vánoční atmosféře nepřidalo.Čekal bych koledy a na rozsvícení něco extra.Od 17.30 to ladili pro Druhou Trávu od Křesťana,ano jsou dobří ale určitě se nehodí na rozsvíce vánočního stromku."

Myslím, že kdyby Joseppe rozuměl více češtině, zjistil by, že to české školství asi nebude zase tak top. Obzvlášť s přihlédnutím k jazykové výbavě průměrného voliče. Mě více děsí ta potřeba hodit všechny politiky do jednoho pytle (všeci kradnú), označit jako country úplně jiný styl hudby, vůbec nevzít v potaz, že Druhá tráva vánočně upravila svůj repertoár … atd. Když se v Lípě o Vánocích nic nedělo, lidi remcali. Když se děje, remcají taky. Když se stánky postaví, vadí to. Když se nepostaví, vadí to taky. Tradice vánočních trhů se v řadě měst v okolí budovala desetiletí. Trhovci s něčím skutečně vánočním míří jinam. Na Českou Lípu zbývají prodavači světelných mečů. To je realita. Současná starostka se pokusila vánoční proces v Lípě posunout někam dál, někdo další naváže nebo to pošle k ledu.

Mám návrh: příští rok jako hlavní bod programu zařadíme upálení současné starostky, to lidi klidně počkají i hodinu. 

Nahoru