24/2018

Verze pro tisk |

Za týden se se studenty vypravím na v pořadí dvacátou gymnaziální Expedici, z toho poosmnácté budou i-noviny mediálním partnerem.

Překvapujeme mě, že už tak dlouho ovlivňuje náš život internet. Vzpomínám si, jak jsme se tehdy, v Polsku, pokoušeli každý den psát krátkou reportáž, občas doplněnou fotkami. Odkázáni jsme byli na internetové kavárny. Zatímco ostatní večer relaxovali, já sedával u obstarožních počítačů a čtvrt hodiny čekal, než se nahraje text do redakčního systému. Dnes se spíše bojím, že pojedeme nějakým národním parkem, kolem nás budou procházet losi a většina osazenstva bude zírat do mobilů a díky levným datům sledovat, co se děje na sítích.

Tehdejší vítěz top ten - písečné duny u Leby.

V tomto punktu byla osvěžující předloňská Expedice na Ukrajinu, kdy jsme týden pobývali v prostoru, kde prakticky nebyl žádný signál. A když už ho k nám podvečerní vítr zavál, vycházely telefonáty na desítky korun, takže třeba já měl celé dny mobil vypnutý a zastrčený do kapsy stanu. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků: být týden offline a žít přítomností a místem.

Naše nedokončená jídelna na poloninách.

Po několika divokých Expedicích, během nichž jsme nachodili stovky kilometrů rumunským Banátem, Zakarpatím a Slovenským krasem si letos účastníci odhlasovali cestu na sever a trochu mastňácký program.

První den přejedeme Polsko, zastavíme se na několika lokalitách v Litvě a první hotelovou noc strávíme na okraji lotyšské Rigy. Na programu máme tři lotyšské a estonské parky. Sehnali jsme v akci jízdenky na trajekt do Helsinek, tak si většina poprvé šlápne na finskou půdu. Cestou zpět nás ještě čekají dvě polská města –Warszawa a Wroclaw.

Místo pohorek jsem si letos koupil kompresní punčochy. Místo medvědů a růžkatých zmijí se budu bát opuchlých nohou, spánku v autobuse, GDPR a drahých pobaltských večeří. Přestože jsem odhodlán letošní prázdniny moc nepobývat doma, o Expedici zase připravím větší reportáž a vám tím nachystám několik (snad) zajímavých tipů pro vaše cesty. V neposlední řadě, na Expedici vyvážím pět desítek Českolipanů či Novoboranů.

V týdnu jsem vylezl ze své ulity červnového učitele jen na dvě soukromé oslavy a na koncert Českolipského dětského sboru. Přestože jsem svého času kolem kostela Narození Panny Marie chodil prakticky denně, byl jsem v jeho interiéru poprvé. Samotný koncert byl neuspořádaný. Nejprve vystoupily dětské soubory Lístek a Lísteček, které zajímaly především rodiče. Někteří neváhali vylézt si kvůli „originálním“ záběrům svých miláčku pomalu i na oltář. Vzadu nebylo přes zdvižené mobily nic vidět, ani zvuk nebyl ideální. Na závěr vystoupilo koncertní oddělení. A to už byla jiná liga. Kdysi jsem v rámci své rubriky Žebříčky vyhlašoval Nejhezčí ženský hlas České Lípy (zde). Po čtvrtku mohu uvažovat o dalších dvou jménech – o Míše Polednové a Máří Magdáleně Fotrové, které měly dohromady tři sóla. Holky mi ale daly ještě jeden tip – měl bych si prý někdy poslechnout Alžbětu Ludvíkovou.  Tak si to někdy pohlídám.

Několik videí z koncertu natočil Petr Skokan, tak nabízím aspoň jedno.

 

Když už jsme u Petra Skokana, poskytl obsáhlý rozhovor iDnes, kde mimo jiné tvrdí, že teď bude hlavně plachtit, fotit a věnovat se rodině. Článek naleznete zde. Kromě jiného potvrdil to, co jsem si myslel – dá si od politiky chvíli pauzu.

V nejbližší době očekávám, že po vzniku subjektu s názvem Živá Lípa se objeví některé další s podobnými názvy. Třeba: Ještě živější Lípa, Žij Lípou, Za Lípu krásnější, Uklizená Lípa. Už o prázdninách nás čekají časy krásných slibů. Užijme si to. S nadhledem.

Mimochodem: přes všechny výhrady, které k Petrovi Skokanovi mám, mi bude v zastupitelstvu chybět. Považuji ho za jednoho z mála skutečných patriotů.

Nahoru