19/2018

Verze pro tisk |

V pátek po práci jsem navštívil Vlastivědné muzeum, abych si prošel výstavu s názvem 100 let. Jejím kurátorem je Tomáš Cidlina a na její koncepci spolupracoval Pavel Kraus (Štafeta zde).

Více než výstavou pro mě expozice byla knihou rozloženou do prostoru. Hodinu a půl jsem se procházel ambitem a pročítal si panely. Pro Českou lípu bylo těch sto let skutečně výživných. Němci nespokojení v novém státě, vypálení židovské synagogy, věčné stavění a zase bourání všelijakých památníků, obsazení širokého okolí armádou Sovětského svazu v roce 1968, počátky těžby uranu a mohutná výstavba sídlišť. Občas mi běhal mráz po zádech. Zřejmě žádné jiné město v Česku nezažilo tolik vysidlování a zase dosidlování. A co bude dalším panelem? Mongolové v České Lípě?

Vzpomínal jsem, jak jsem začal v Lípě učit a ve třídě nebylo jediné dítě, jehož rodiče by pocházeli z Lípy.

Součástí výstavy jsou i velkoryse pojaté modely pěchotního bunkru či pluh odkazující na dílo Hanse Kudlicha. Osobně na mě působily fotografie použité i v mém projektu Českolipský underground nebo narážky na věčný spor o památník Němců zastřelených po válce na náměstí v Novém Boru. Na konci, u plakátovacího válce odkazujícího na první svobodné volby, mi došlo, že už i já jsem pamětník.

Každý návštěvník si může zdarma odnést Katalog výstavy nebo kalendář na rok 2018.

Výstava na mě emotivně působila i proto, že zrovna mám období, kdy se po nocích hrabu matrikami a dohledávám některé ze svých předků a příbuzných. Zase jsem narazil na to, jak strašná pro obyčejné, často negramotné lidi, byla První světová válka. Dolehla na ně daleko více než ta Druhá. Po staletí byli poslušní katolíci, po roce 1918 už tři nalezené větve církev opustily. Zřejmě i kvůli tomu, že ze zákopů se například u Kutinů nevrátil z Haliče otec a hlady zemřely minimálně dvě děti.

To té Druhé světové války se nějak aktivně účastnil jen švagr mé babičky, který se u Bělé zapojil do odboje, ale záhy byl prozrazen a uvězněn na Pankráci. U Bělé byla hranice mezi Říší a protektorátem. V České Lípě byli Němci, kteří s nacismem nespolupracovali a vynášeli odtud důležité zpravodajské informace. Bělá je na výstavě zmíněna ještě jednou – když se přes ni pokoušeli uprchnout lipští židé, ale čeští pohraničníci jim to v několika případech neumožnili. 

V materiálech po strýci, který byl perzekuován i komunisty, jsem nalezl například tento protokol ze sedmdesátých let, kdy se opětovně snažil o rehabilitaci: Po domluvě s bývalým důstojníkem Jetonickým v prosinci 1940 jsem v únoru 1941 byl zapojen do odbojové organizace Úvod a přidělen k mladoboleslavské buňce vedené zaměstnanci ASAPU Boršickým a Miškou s úkolem organizovat buňku v Bělé pod Bezdězem a podávat zprávy z přilehlého sudetského území. Abych mohl tento úkol plnit, opatřil jsem si fingovaný pas. Až do svého zatčení jsem podával zprávy přes mladoboleslavskou buňku do Prahy na ústředí ÚVOD. Podařilo se mi zorganizovat odbojovou buňku v Bělé pod Bezdězem, obstarával jsem potraviny pro osoby ilegálně žijící, rozšiřoval jsem zprávy jednak ústním podáním a jednak letáky. V říjnu 1942 byla zatčena spojka v Mladé Boleslavi, Boršický a v důsledku jeho zatčení byl i já zatčen - 27. 10. 1942. Při výsleších na Gestapu podařilo se mi utajit mou buňku. Byl jsem předán k soudu do Drážďan, kde jsem byl odsouzen k vězení a ztrátě občanských práv pro velezradu a zemězradu a napomáhání nepříteli říše. Moje akta byla opatřena poznámkou "Návrat nežádoucí".

Pokračování příběhu třeba příště v dalším genealogickém okénku. Co na plk. Medonosovi komunistům vadilo?

V sobotu večer jsem zajel do saského Grosshennersdorfu, kde vrcholil 15. trojmezní filmový festival. Ne, že bych byl až tak velký filmový nadšenec, ale celý týden pracovali naši studenti s kolegy z pohraničních škol na dokumentárním filmu, jehož tématem byl rok 1968. Objížděli pamětníky na polské, německé i české straně a tahali z nich vzpomínky. Výsledný dokument se trochu zvrtl, protože zejména polští a čeští respondenti si sice pochvalovali, jak je skvělé mít otevřené hranice, ale vadilo jim, že přes ně můžou i černoši a Arabové. Paradoxem bylo, že v naší české skupině byla i studentka z Thajska. Samozřejmě toho studenti v epilogu filmu náležitě využili.

Němečtí kolegové se ptali, proč na festivalu není více lidí z Česka. Vysvětloval jsem to slabou reklamou a také neprostupnými hvozdy mezi Lípou a trojmezím. Ale nakonec nás tam z Lípy bylo aspoň patnáct. Příště se pokusím na akci více upozornit.

Nahoru

Komentáře

Re: 19/2018 / výstava 100 let

v článku ČT24:

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/liberecky-kraj/2481292-wo-ist-mein-heim-bolave-cesko-nemecke-historii-se-da-postavit-i-celem

Nahoru