18/2018

Verze pro tisk |

Turandot, Noc literatury, dva dny v Posázaví, ZOO Lipsko, šKRPÁL.

Nejprve něco z akcí uplynulých dnů. Týden po Zlatém listu jsem se vrátil do Zákup, abych si nenechal ujít tradiční prvomájové představení Divadelního spolku Havlíček. Po různých řachandách se Jirka Šimek pustil do režírování hry Daniely Fischerové s názvem Princezna T.

A trochu tvrdě, po učitelsku, divákům naservíroval pohádku s řadou vzkazů o totalitním režimu a chování lidí v něm. O přestávce a na konci jsme mohli hlasovat o tom, kdo z herců či hereček nás nejvíce zaujal. Nevím, jaké byly celkové výsledky, ale mně už podruhé se nejvíce líbila Věra Švehlová (tentokrát v titulní roli čínské princezny Turandot).

A další tradicí je Noc literatury. Čtyři knihy evropských autorů, čtyři předčítající, čtyři různá místa. Začal jsem tam, kde se mi nakonec líbilo nejvíce. Villa Hrdlička je jeden z nejreprezentativnějších prostorů našeho města. Sice jsem se do poslední chvíle bál, že venku neutichnou sbíječky, ale když sedmá odbila a Míra Kučaba se dal do čtení, byl klid. Kniha Viktora Horvátha s názvem Můj tank byla jedinou, kterou bych si po letošní přehlídce chtěl přečíst. I když přednesem se mi nejvíce líbil Jirka Gottlieber. Vím, že mi doktoři také jednou něco fatálního najdou, ale číst s předstihem si o tom nechci. Hlavnímu hrdinovi románu Potíže s empatií (Gavin Extence) zbývá šest měsíců života…

Hřbitovní hlína Máirtina Ó Cadhaina na mě byla moc velká duchařina. Představila ji Jitka Čížková ve svém antikvariátu. Dlouho jsem v něm nebyl, ale voní stále stejně jako v dobách, kdy jsem se do Lípy přistěhoval a knížky pro mě představovaly největší bohatství. Jen jsem neměl peníze, abych toto bohatství rozšiřoval, takže každá návštěva antíku pro mě byla nebezpečná.

Pobavilo mě, když jsem po chvíli otočil hlavu, zahleděl se do regálu a zjistil, že mám vedle sebe jednu ze svých knížek. Mezi Štorchem a Vernem.

Díky čtení jsem se poprvé podíval do Cafe Reunion. Z knihy Následky Niñy Weijers četla Jana Kolářová. Už z ukázky se mi zdál příběh hlavní hrdinky trochu překombinovaný, ale teplota zdejšího muškátu mi dokonale sedla. Dobrá volba zde končit.

Tradicí je pro mě i pár jarních dnů na Vysočině. I z důvodu jednoho pohřbu jsem byl nakonec spíše v Posázaví. Jeden den jsem si dal třicet kilometrů mezi Zručí nad Sázavou a Divišovem. Hlavním cílem bylo trochu pohnout s mým geocachingovým skórem. Druhý den jsem lovil ve Voděradských bučinách nedaleko Jevan.

Přemýšlel jsem, do které zoologické zahrady vzít letos studenty. Ta v Lipsku byla už potřetí vyhlášena coby druhá nejlepší v Evropě (po Vídni), tak jsme zamířili do Saska. A byla to dobrá volba. Jestli někomu mohu z tohoto svého týdne něco doporučit, tak právě tento výlet.

I když měli Němci volno, nebyl problém zaparkovat dvě stě metrů od vchodu, vstupné pro studenty rozumných deset éček. Uvnitř je největší peckou obrovitá prosklená kopule s tropickým parkem. Nalodíte se do loďky a při troše fantazie si můžete aspoň chvíli připadat jako v Amazonii. Proplujete jeskyní, v níž vás holografickou technologií přenesou o pár miliard let zpět, abyste následně vypluli mezi banánovníky. V akváriích pak plavou obrovské arapaimy, bahníci nebo ostrorepi.  Občas někde poskočí opice či přeletí pestrobarevný pták.

Z dalšího: ani koaly v Čechách neuvidíte běžně, stejně jako žraloky v kruhovitém akváriu. Nechybějí obrovské výběhy pro zvířata savan, přímo nad nimi jsou restaurace. Všude stánky nebo atrakce pro děti. Už se těším na vnoučata.

Před chvílí jsem se vrátil ze 14. ročníku šKRPÁLu. Opět skvělá organizace, vůbec mi nevadilo po čtrnácté obcházet Špičák a loudit razítka od svých bývalých kolegyň. Vyvedlo se počasí, takže přišlo 361 lidí.

Nahoru