17/2019

Verze pro tisk |

V rámci programu Erasmus + jsem na týden vycestoval do finského města Joensuu, které je Mekkou finského školství. Finské školství je považováno za jedno z nejlepších na světě, ne-li vůbec nejlepší. A Finové jsou na něj náležitě hrdí, podobně jako na svůj sport nebo na to, že vyhráli válku s Rusy.

Základem jsou peníze. Do školství ve Finsku jde oproti nám podstatně větší část HDP a je to vidět takřka všude. Hned první den jsme si porovnávali platy. Za námi Čechy byli jen Chorvati, někde uprostřed pelotonu se drželi Francouzi a Němci, v samostatném úniku byli Finové. Základ jim začínal na 3 200 – 3 300 eurech měsíčně. Ale samozřejmě mají také vyšší životní náklady. Kolegyně, která nás většinu dnů provázela, nechávala za nájem asi třetinu svého platu. Drahý je alkohol, ale jinak jsou ceny v obchodech oproti našim vyšší asi jen o třetinu.

Už jsme si za třicet let od revoluce všimli, že cena práce v Česku je značně podhodnocená obecně, to se netýká jen učitelů. Podpora školství je ale vidět zejména ve vybavení škol. Standardní třída má elektronickou tabuli, velké LCD, projektor, vše standardizované, ne jako u nás, kdy se v rámci nějakého projektu koupí dvě tabule, za dva roky další, pak nějaký počítač.

U nás se diskutuje, jestli povolit dítěti notebook ve třídě, když si o to zažádá – aby se mu povolil s výhradou, že nabíjet si ho bude doma. Ve Finsku byly součástí lavic elektrické a internetové přípojky. Na každé škole byla velice rychlá wi-fi – stačilo se připojit v jedné budově. Jak jsem zjistil, na všech školách byla stejná, nebylo se nutné znovu přihlašovat.

Samozřejmě jsem navštěvoval zejména hodiny svých předmětů. Tady jsem na rozpacích. Co se týká skladu chemikálií, tak se nám nemůžou rovnat, ale všude odsávání, takže jsem po čuchu nepoznával, že jsem v chemické laboratoři. V laboratořích speciální sprchy na oplachování očí nebo jiných postižených míst těla.

Také mě nepotěšilo šest lidí v kabinetu, který zřejmě nebyl větší než můj, v němž jsme jen dva.

Ze všeho nejvíce mě zaujalo stravování. U nás to funguje tak, že jedna strana přijde s tím, že ho budou mít děti zdarma, ale jiná tento nápad shodí ze stolu a progresivní stranu prohlásí za populistickou. Ve Finsku je školní stravování zdarma, ale stát dohlíží na kvalitu stravování. Byl jsem celkem ve čtyřech školách, všude to vypadalo podobně. Dlouhé bufetové stoly, u kterých se netvořily fronty. Na výběr většinou tři druhy čerstvých zeleninových salátů, jako hlavní jídlo brambory nebo těstoviny, maso. Celozrnný chléb, máslo. K pití buď voda nebo mléko, žádné barevné roztoky. Školy soutěžily ve dvou věcech – v procentu strávníků a v gramech vráceného jídla.

Na příkladu stravování je dobře vidět, jak Finsko ke školství přistoupilo. Jednotný systém (kromě Helsinek prakticky neexistují soukromé, církevní či nějak experimentální školy), stát garantuje vzdělání učitelů i to, co by děti měly po ukončení školy umět. Například na základní škole jsme navštívili i praktické hodiny, v nichž se kluci učili vařit, žehlit nebo šít na šicím stroji. Holky zase pracovaly s frézami, 3D tiskárnami či hoblíkem.

Na první pohled to vypadá, že oni se vrátili k tomu, co my jsme před třiceti lety opustili. Předpokládám, že v České Lípě prakticky každá škola jede podle jiného ŠVP, často podle jiných učebnic. Další vzdělávání učitelů v Česku vypadá tak, že jsou učitelé jen zneužíváni k dojení evropských peněz buď soukromými organizacemi nebo institucemi, které nikdy neměly ani vzniknout. Žádné jednotné vzdělávání učitelů neexistuje, ať už na pedagogických školách, nebo později, když je potřeba některé věci do učitelů dostat – ICT, prevenci nových jevů apod.

Ve finské škole jsem navštívil jakési hnízdo, v němž pracoval školní psycholog (kolikrát nám něco podobného slibovali), zdravotní sestra a výchovný poradce. V české škole je amatérským psychologem nebo zdravotní sestrou takřka každý, včetně školníka. Poradcem je někdo se specializovaným vzděláním, kterému se mírně sníží úvazek (preventistovi se ani nesnižuje). Když jsme se ptali, proč na chodbách ve Finsku nedrží dohledy, odpověděli nám, že finské děti jsou zvyklé odmalička za sebe odpovídat, že vědí, jak se mají chovat. Třeba i do školy většinou chodí pěšky, nevozí je tam rodiče. Školní lékárničky nebyly zamčené v kabinetech, ale byly přístupné na chodbě a žáci byli zvyklí si z nich brát například náplasti.  

Specialitou finských škol je, že v nich děti a někdy i učitelé chodí v ponožkách. Je to dávný zvyk. Chodí tak i doma, ale pro nás je to komické. Zkrátka to vypadá divně, když vás zástupkyně ředitele přivítá jen v ponožkách – jakoby doma zapomněla přezůvky a drsná uklízečka ji v botách do budovy nepustila. K dětem se obecně všichni zaměstnanci chovají velice korektně, není mezi nimi a učiteli cítit napětí. Finské děti si k nám několikrát ve školní jídelně přisedly a aktivně se vyptávaly, odkud jsme. Já se první den zapovídal s chilskou studentkou, která nadšeně vyprávěla, jak se jí líbí, že nemusí nosit uniformu jako doma a jak je skvělé, že si může s učiteli povídat.

Přes to, že nás Finsko v různých srovnávacích studiích válcuje, tráví finské děti ve vyučovacích hodinách podstatně méně času. V některých ročnících skoro o třetinu. Jinak ale školní budovy fungují jako jakási komunitní centra. Jsou v nich knihovny, studenti mají k dispozici kulečníkové herny, promítací místnosti. V obrovskou diskotéku či kino se dala proměnit školní jídelna ve třech školách ze čtyř navštívených.

Nějak mi nezbyl prostor na českolipskou komunální politiku, ale třeba jste se dozvěděli něco zajímavého. Je mi jasné, že týdenní výlet vytvoří vždy velmi subjektivní dojmy. Ty rozdíly jsou ale tak velké, že bychom měli všichni přemýšlet, jestli není čas na nějakou komplexní změnu. Když je to školství prioritou asi desáté vlády. A nejde jen o peníze. Myslím, že jde zejména o systém, o nějaký celospolečenský konsenzus.

Nahoru