Z. Dařílková: Bojuji za dobrou pověst zámku Horní Libchava

Verze pro tisk |

Devatenáctiletá čerstvá maturantka Zdena Dařílková před dvěma lety propadla kouzlu světa princezen a na zámku v Horní Libchavě založila divadelní soubor, s nímž se starají o převážnou část kulturního programu tohoto svébytného místa. S princeznou Zdeničkou jsme si povídali o životě na zámku, o psaní autorských pohádek pro děti, kde bere inspiraci a jaké vlastně je nevyzpytatelné dětské publikum.

Kde se vzal nápad vytvořit si vlastní divadelní soubor pro děti?

Všechno to souvisí se zámkem Horní Libchava. S kamarády jsme tam jezdili vypomáhat jako dobrovolníci. Mě zámek naprosto uchvátil, a tak jsem tam začala provázet. Všimla si mě paní, která v té době na zámku pořádala akce, a nabídla mi, že jí mohu pomoci s pořádáním akcí. Tuto nabídku jsem přijala, ovšem paní zanedlouho nato ze zámku odešla. Měla jsem na výběr: buď budu kulturní akce pořádat sama, nebo zámek nechám svému osudu. A tak jsem se vrhla do příprav své první samostatné akce. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že náklady na akci musí být téměř nulové nebo si je budu muset proplatit sama. To jsem si jakožto „chudá studentka“ nemohla dovolit, a tak jsem v ruce otáčela každý haléř. Jenže jaký program vymyslet? A tak jsem sebrala své spolužáky a kamarády a secvičili jsme svou první pohádku a ohlasy na ni byly kladné. A tak jsme tímto stylem zvládli celou sezonu, za kterou jsem napsala asi osm scénářů k pohádkám, koupení scénáře nějaké známé pohádky jsem si totiž také nemohla dovolit. Před druhou sezonou, tedy před rokem, mě čekal výběr vysoké školy. Na některé školy, které se týkají komunikace s lidmi, jsem se jela podívat. Nečekala jsem ale jejich podmínky. Pokud bych nastoupila na jejich školu, nesměla bych hrát jakékoli jiné divadlo, které nemá záštitu jejich školy. Musela bych se vzdát všeho, co se mi zatím podařilo vybudovat. Mé rozhodnutí šokovalo spoustu lidí. Nepůjdu na vysokou školu, ale hned po maturitě si založím oficiální divadlo, které bude hrát jen pohádky pro děti. A tak se taky stalo.

Vaše domácí scéna je tedy na zámku. Necítíte problém, že je zámek mimo město?

Myslím si, že problém není v tom, že je zámek za městem, ale že o zámku nikdo neví. Zámek byl celá léta veřejnosti uzavřený. Když ho pan Kilián koupil a zpřístupnil, jeho budoucnost vypadala slibně. Bohužel se ale stalo, že zámek získal špatnou pověst kvůli lidem, které tam pan Kilián z dobré vůle ubytoval. Oni ale místo výpomoci tropili neplechu. I když následně museli ze zámku odejít, pověst zámku se vleče. Přitom v současnosti je na zámku pouze pár slušných a léty prověřených lidí. K této skutečnosti se stavím čelem. Jsem v boji proti dvěma věcem – proti malé návštěvnosti způsobené dlouhou nepřístupností zámku a proti špatné pověsti. Už se nám to ale pomalu začíná dařit. Jsem optimista a věřím ve světlou budoucnost zámku.

Kde berete inspiraci pro své pohádky a jaké pohádky vytváříte? Dotýkají se nějak i současného světa?

Inspiraci beru náhodně. Občas mě jen tak něco napadne, občas se inspiruji událostmi ve vlastním životě, občas mi inspiraci vnuknou kamarádi. Jako příklad bych uvedla pohádku O vážném princi. Psala jsem ji v době, kdy jsem si zařizovala živnostenský list, kvůli kterému jsem hodně běhala po úřadech. Papírování, papírování a zase jenom papírování. A tak je v pohádce vážný princ, který se věnuje jenom úředním lejstrům, a veselá princezna, která se ho snaží rozesmát. Nebo ráda píši pohádky, ve kterých je například princezna trucovitá, tedy hodně podobná dětem, když zlobí. V pohádce má samozřejmě za úkol se polepšit. Děti, když to vidí, často alespoň trošičku zpytují své svědomí.

Jakými prostředky se snažíte zaujmout děti během představení?

Na děti funguje hlavně akce. Pokud budeme někde jen tak stát a vést dlouhé monology, děti to rozhodně nezaujme. My během pohádek běháme, šermujeme, tančíme. Dále je moc důležité, aby děti měly v pohádce spřízněnou duši, se kterou soucítí, které fandí. Ráda vzpomínám na jednu malou, asi pětiletou holčičku, která byla na pohádkové prohlídce na zámku. Pan král mi jako princezně zrovna neprávem zabavil loutky a schoval. Jako princezna jsem byla samozřejmě smutná. Ta holčička ke mně přišla, podívala se na mě nádherným soucitným pohledem a pohladila mě.

To vás musí na práci s dětmi bavit, že ano?

Na práci s dětmi mě baví úplně všechno. Děti jsou úžasné, spontánní, bystré a bez přetvářky. Snadno na nich poznáte, zda se jim pohádka líbí. Často mají nečekané reakce, kterými mě umí dostat takříkajíc do kolen. Jejich úsměv je pro mě největší odměnou. Když pak na zámku pláčou, že nechtějí jít domů, jsem dojatá. Komplimentu od čtyřletého chlapečka „Princezno, ty jsi ještě hezčí než moje maminka“, si budu vážit celý život. Nebo když jsme se po odehrání jedné pohádky klaněli, nějaká holčička mi v tu chvíli přinesla kytici ručně natrhaných květů, které rostly kolem zámku. Takovéto spontánní reakce dětí jsou má odměna a moc si jich vážím.

Fascinuje tě svět princezen i nyní v tvém věku?

Svět princezen mě jako malou holku pohltil. Pak jsem ale v určitém věku dostala pocit, že bych měla dospět, a tak jsem se od pohádkového světa odklonila. Nebyla jsem to ale já a táhlo mě to zpátky. Teď sleduji všechny možné pohádky, které jsou v televizi, abych se koukla, jak to dělají jiní. Vzhledem k tomu, že jsem už před založením divadla trochu hrála, byla pro mě princezna jasnou volbou. Přizpůsobila jsem si ji a naprosto jsem se s ní sžila. Princezna ve svých rolích není dokonalá. Občas neposlouchá svého tatínka nebo se třeba bojí bouřky. Je křehká a tím je prostě jako děti. Vycházím z toho, co jsem já jako malá dělala, měla ráda atd. Díky tomu si myslím, že je princezna dětem blízká. Mají v ní kamarádku, které můžou říci, co zrovna měly k obědu, jak je zlobí sourozenec, co je ve školce nového. My například hned po představení neodcházíme, ale ještě se věnujeme dětem. Povídáme si s nimi, fotíme se, aby v nás měly kamarády.

Jaké programy jste doposud pro děti realizovali a co chystáte?

Vítání jara, Den princezen a princů, Vítání prázdnin, Strašidla na zámku a další – během letošní končící sezony to je zatím dvanáct pohádkových akcí. Během programu mohou děti vidět až tři pohádky. Také jsme už absolvovali výjezdy s pohádkami do okolních lesních divadel či na vodní hrad. Kvůli mé maturitě jsme ale více výjezdů bohužel nestihli. Proto se těšíme na novou sezonu, kdy chceme více jezdit a šířit dobré jméno zámku Horní Libchava. Teď na podzim před koncem sezony bude několik akcí ještě přímo u nás. Než začne v březnu nová sezona ale určitě nebudu ležet doma. Kolem Vánoc by nás mělo čekat kratší vystoupení na hradě Lipý, které je zatím v jednání, a objíždění školek a nižších ročníků škol s loutkovým divadlem. Jsem ráda, že mám naprosto volnou ruku v pořádání akcí a že nám do pohádek nikdo nezasahuje. Této svobody si moc cením.

26. 9. Překvapení pro princeznu, zámek Horní Libchava
 

alt
Nahoru