Velká náhoda tomu chtěla, že jsem dostala možnost setkat se s příbuznými bývalého majitele našeho domu č.p. 118 v ulici Ke mlýnu, který můj tatínek Zdeněk Nedvěd koupil ve velmi zchátralém stavu a jež se mu celý podařilo zrekonstruovat. Jediné, co jsem slyšela, bylo to, že v domě byla továrna na stužky a patřil židovské rodině, z níž údajně nikdo nepřežil druhou světovou válku. Šance na získání nějaké informace z doby minulé jsem proto pokládala za naprosto mizivé.
Jaké bylo mé překvapení, když jednoho dne u našeho domu zastavili motorkáři a jeden z nich byl synovcem bývalého majitele domu. Slovo dalo slovo, vyměnili jsme si kontakty a za pár týdnů přijeli nejen pan Klouzal s manželkou, ale i dcera Leo Wintera, paní Eva Chmelíková se svým mužem.
Strávili jsme velice příjemné odpoledne a já se dozvěděla mnoho zajímavých věcí. Na naší zahradě kdysi stával altánek, cestu k vrátkům prý lemovaly keře pámelníku a rybíz rostl okolo domu. U sousedů, kde nyní jsou koně, byly ovocné stromy a nebyl tam plot. Jako bych se vrátila zpátky v čase, když paní Chmelíková vyprávěla, jak jako malinká holčička vařila na kameni, který stále ještě je u našeho domu, a jak nosila ve vlasech mašle ze stuh, které vyráběla továrnička jejího tatínka.
Bylo by škoda nezmínit se o Winterově výrobně stuh ve Střípcích z historie našeho sloupského zpravodaje, a proto jsem si dovolila paní Chmelíkovou oslovit, aby nám prozradila něco málo z historie své rodiny a Winterovy stužkárny.
Tušíte, od kdy vlastnila Vaše rodina dům č.p. 118?
To přesně nevím, ale jisté je, že ho měl již můj dědeček Emil Winter.
Vyprávěl Vám o dědečkovi Váš tatínek?
Nikdy se o něm nemluvilo. Než by šel za války do transportu, spáchal na seřadišti sebevraždu. Babičku odvezli s dcerou Lili do koncentráku, odkud se již nevrátily. Víc o této etapě nevím.
Pracovalo se ve stužkárně i za války?
Jestli fungovala továrnička i během války, nevím, ale vím, že správcem v domě i v dílnách byl pan Lochman s manželkou, kteří v domě žili ještě v době, kdy my jsme tam jezdili na "letní byt". Byli to moc milí lidé a ráda na ně vzpomínám.
Jak byste charakterizovala svého tatínka Leo Wintera?
Můj tatínek se narodil v lednu 1914. V době působení ve Sloupu mu bylo mezi 30 a 40 lety. Byl velmi cílevědomý a trval na přesném dodržování všech pokynů a pravidel. Myslím, že měl lidi, které zaměstnával rád, mohla jsem se mezi nimi pohybovat, jak jsem chtěla, a měla jsem s nimi hezké vztahy.
Měl velmi pohnutý osud. Jako jediný z Vaší židovské rodiny přežil holocaust. Co ho zachránilo a jak probíhal jeho život za války?
Ještě před válkou se tatínkovi podařilo odejít do Anglie, kde vstoupil do armády (což mu po válce nezapomněli), v Londýně se i oženil a já se tam narodila. S armádou se účastnil vylodění spojenců v Normandii a bojoval i v Africe. Byl motostřelec.
Jak vypadal jeho život po válce a jaký byl jeho návrat k Winterově stužkárně ve Sloupu?
Jaký byl návrat do Sloupu a kdy, to nevím. Z Anglie jsme se vrátili v roce 1946, a protože maminka byla nemocná, rodiče byli v Praze a já u prarodičů v Brně. K rodičům jsem se vrátila až před nástupem do školy v září 1948. Tatínek se objevoval sporadicky a já byla příliš "malá" na to, aby se se mnou bavil. V únoru 1949 maminka zemřela, a tak byly jiné starosti. Vím, že tatínek jezdil domů jen na neděli. V letech 1950-1951 si stroje kdosi odvezl, lidé byli propuštěni a továrnička zanikla, zůstal nám jen dům. Jakýsi tatínkův bratranec zanechal dluhy na činžovních domech v Praze a zmizel do Ameriky. Tatínek, jako jediný žijící příbuzný, to musel platit a vím, že to bylo velmi kruté. Musel jít pracovat do Vilémova u Šluknova, kam jsme se také z Prahy přestěhovali a po prodeji auta (prasklo na dluh) začalo být obtížné do Sloupu jezdit. Ale milovala jsem to tam a dodnes vzpomínám na vůni sena na půdě, kde jsem mívala pokojíček. Trávívali jsme tam léto i s Klouzalovými, což jsou nejbližší příbuzní. Na údržbu domu nebyly peníze, a tak došlo k prodeji někdy v roce 1965 Státním lesům.
Vzpomenete si, jak to vypadalo v samotné stužkárně?
Samotná stužkárna měla hlavní dílnu v kolmé přístavbě, kde byly 4 tkalcovské stavy. Dělaly se na nich atlasové barevné stuhy různých šířek. Ty 4 stavy obsluhovaly 2 pracovnice. Další dvě místnosti byly nad sebou, orientované k lesu. Tam byly tzv. navijárny, kde se z přaden příze, která se "někde" kupovala, navíjely velké cívky v jedné dílně a v druhé se převíjely cívky na malé, již pro velikost do stavů. Dílny byly průchozí dřevěnými schody a v patře byl poklop, který schody jistil. Myslím, že v každé dílně pracovaly 3 pracovnice. Mistrem a věčným opravářem všeho co se pokazilo, byl již zmiňovaný pan Lochman.
Určitě jste ve Sloupu zažila mnoho krásných chvil, na co nejraději vzpomínáte?
Těžko říct, na co nejraději vzpomínám. Bylo to mé dětství, na zahradě, na koupališti, s kamarádkou Věrkou Poláčkovou (její maminka byla porodní asistentkou), s částečně dosluhujícím Bandasovic mlýnem, kam jsem chodila pro mléko a pro vajíčka, se studánkou s výbornou vodou tam, kde je dnes chata vzadu za mlýnem.
Foto: Eva Chmelíková, Petra Makovická