Tři týdny na Bali - 8. díl

Verze pro tisk |

Ve středu jsme absolvovaly zatím nejdelší výlet; zabral nám hned dva dny. Ráno jsme se stavily v Art centru,  kde si Jana zatančila s místními „indiány“, zatočila káčou a flusačkou znehodnotila několik nafukovacích balonků. My neřidiči jsme ještě ochutnali místní pálenku a pak už byl nejvyšší čas vyrazit k Tirtagangga, pramenům jedné z balijských řek.

Den 13., středa 30. června 2010

Pokud si posvátné prameny představujete podobně jako české léčivé studánky, kde do zpevněného jezírka teče čůrek vody a největší stavařské umění v okruhu padesáti metrů je stříška z neopracovaných prken a upravená turistická stezka, při pohledu na prameny Gangy by vám spadla čelist. Samozřejmě nemůžete čekat obdobu karlovarské promenády, přece jen nejsme v Evropě. Přesto by ale pečlivý pozorovatel mohl v architektuře a celkovém provedení najít evropské prvky – inspirací k postavení tohoto vodního království plného jezírek, fontánek a vodotrysků bylo francouzské Versailles.
 Při vstupu do areálu musíte chlapíkovi vybírajícímu vstupné připomenout, že jste tady a chcete mu něco dát, jinak by si vás snad vůbec nevšiml. Oproti tomu u zadních bazénů, ve kterých se dá i koupat, si vás pečlivě ohlídají a bez zaplacení si ani prstíček nesmočíte. Těšily jsme se, jak si užijeme cachtání v bazéncích, hlavně má skoliotická záda se už pár dní připomínala a silně protestovala proti dlouhým hodinách prosezených na motorce, s těžkým batohem na zádech. Posvátné prameny navíc slibují omlazující a ozdravující účinky, zejména potom pokud se do vod vnoříte při úplňku (právě díky nim dostalo toto místo jméno po indické Ganze, která slibuje stejný efekt na lidský organismus.) Rozhodly jsme se tedy, že vykoupat se tu prostě musíme, protože jestli nám nepomůže tohle, tak už nic. I přesto, že jsme na místo dorazily až ve čtyři odpoledne, sluníčko už se zbaběle schovávalo za stromy a voda byla pekelně studená, otestovaly jsme oba dva plavecké bazény. Teď už nezbývá než jen čekat na výsledek.


Prošly jsme si zbytek areálu a po zdobených kamenech prohopsaly jedno z jezírek, kde se z vody tyčilo hned několik řad nádherných soch. Okolo nich proplouvaly veliké zlaté ryby, všechny zvědavé a drzé. Tirtagangga si právem vysloužilo pověst jednoho z nejromantičtějších míst na ostrově, bohužel jsme ale neměly čas procourat všechny pěšinky a přejít přes všechny zdobené mosty. Připozdívalo se a nás čekala ještě dlouhá cesta.

Pura Lempuyang Luhur je chrám ležící na samém vrcholku jednoho z vysokých kopců. Měl by z něj být výhled na okolní krajinu a my se těšily na úžasně kýčovitý východ slunce nad sopkou, proto jsme se rozhodly vylézt nahoru už večer a v chrámu přespat.
Oproti plánu jsme měly poměrně výrazný skluz, zdržel nás ještě nákup ponožek (které jsme si samozřejmě zapomněly vzít s sebou a bez kterých bychom asi zmrzly) a samozřejmě navigace – než jsme našly tu správnou odbočku, najely jsme několik kilometrů, ačkoliv všichni místní tvrdili, že je to jen „one kilometre“. Do kopce jsme se tedy drápaly už za tmy.
Řeknu vám, zdolat 1700 schodů v lehkém dešti, s těžkým batohem na zádech, ségrou křečovitě se mě držící za ruku, protože měla špatné boty a co chvíli si málem vyvrkla kotník, a mobilem, který svítí velmi decentně, jen tak aby se neřeklo, to byl přímo adrenalinový zážitek. Navíc jsem dostala za úkol povzbuzovat morálku týmu, takže jsem nám cestu krátila prozpěvpováním počtu schodů a přepočítáváním, kolik nám toho ještě zbývá. Čas od času nás předešla skupinka místních snad všech věkových kategorií, někteří nesli proutěné koše, jiní svítili na cestu – a to stejně jako my, mobilem. Nedokážu ani spočítat, kolikrát za cestu jsme si s Janou povyprávěly o tom, jak je té čelovce asi dobře, když si leží na pokoji v kufru, hezky v suchu a nikdo po ní nic nechce. Stejně tak dobře se má asi dalekohled. Přípravu na dnešní výpravu jsme těžce nezvládly, achjo.
Minuly jsme menší chrámík v kopci, o kterém mluvil Míša, a po pár stech schodů došly k dalšímu chrámu. Bylo nám jasné, že tohle není ten náš, protože podle údajů v průvodci by nás od vrcholku mělo dělit odhadem ještě asi šest set schodů. Šly jsme po chodníčku kousek dál, ale jediné, co jsme nešly, bylo smetiště, na kterém končí obětiny z chrámu. Vrátily jsme se zpátky a ptali se místních, kteří se potulovali po areálu, kudy se dostaneme na Pura Lempuyang. Nikdo z nich neuměl anglicky a tak jsme se domlouvali krkolomně, rukama, nohama, výkřiky slov posbíraných v různých frázích v průvodci. Asi po čtvrt hodině zoufalství se objevil chlapík, který anglicky jakž takž uměl. Ségra mu vysvětlila náš problém, že marně hledáme velký chrám, který nám popisoval kamarád – podloubí, chrámová budova, sochy,... Jestlipak by nás někdo mohl navést na tu správnou cestu? Po krátké poradě s místními nás ale dostal do kolen: „Je tu jeden velký chrám, který asi hledáte. Ale ten je na jiném kopci.“
„Cože?! Jak na jiném kopci?! To jsou dva chrámy Pura Lempuyang a my jsme v tom špatnym na špatnym kopci?!“ Jana vypadala, že to s ní šlehne, já bojovala s nutkáním se smát, protože tohle se opravdu může stát jenom nám. Naštěstí z místních po další krátké diskuzi vypadlo, že ten druhý chrám, který mají na mysli, je Pura Besakih a ve finále se ukázalo, že jsme tu správně, jen jsme po Míšově vyprávění měly scestné představy o tom, jak by to tu mělo vypadat.


Postavily jsme si hnízdo v altánku na úpatí chrámu. Ještě jsme neměly ani všechno urovnané, a už se na nás přišla podívat jedna z místních myší! Byla jich tam strašná spousta, zdi altánu jimi byly doslova prolezlé! Z toho málem šlehlo mně. „Tady já spát nebudu, ony po mně budou běhat a celou mě okoušou!“ vyšilovala jsem jako největší hysterka pod sluncem (jediná zvířátka, ze kterých mám fobii, jsou myši a jim podobní a po dovolené na Bali opice, jinak hadů, pavouků a jiné obvyklé havěti se nebojím; to jen aby někdo nenabyl milného dojmu, že lezu na stůl pokaždé, když mi do pokoje vletí beruška).
„Ale Zuzko, už je strašně pozdě, dneska už nemůžeme jít dolů a něco hledat, musíme spát tady,“ snažila se Jana s racionálními argumenty. Když ale viděla, že to nezabralo a já dál postupně přicházím o rozum, ujistila mě, že je okolo spousta lidí, místní spát vůbec nepůjdou a budou mě celou noc hlídat, aby po mně žádná myš neběhala, uklidnila jsem se a svolila, že tady teda přespíme.
Ona skupina místních obyvatel, kteří se dnes stejně jako my rozhodli zdolat kopec, se usadila před oltářem a v čele s knězem se všichni modlili. Jedna žena si všimla, že je pozorujeme, a bez váhání nás přizvala, ať se připojíme. Dala nám pak veškeré propriety, což je vlastně vonná tyčinka a košíček s květinami. Seděly jsme, pozorovaly ostatní a poslouchaly, jak zpívají. Poté kněz vstal, všechny obešel s kyblíčkem svěcené vody a pomocí štětečku z palmového listí nejdřív každému třikrát pokropil hlavu, třikrát mu cákl do dlaní, přičemž věřící vodu po každém mávnutí štětce vypil a znovu si nechal potřikrát pokropit dlaně, tentokrát si vodou ale sám máčel hlavu. Kněz takto obešel všechny hned dvakrát, včetně nás;  s některými prohodil i pár slov. Během obřadu jsme si mezi jednotlivý modlitbami dávaly květiny do vlasů a za ucho, napodobujíce ostatní, a na závěr jsme si nalepily rýži na čelo a do jamky mezi klíčními kostmi. Poté se věřící začali pomalu rozcházet, jen pár jich zůstalo sedět. Asi jedenáctiletá slečna vytáhla mobil, nahlas pustila tradiční hudbu a za jejího doprovodu tančila před oltářem tradiční balijský tanec.
Přišel čas večeře a i k té nás místní přizvali. Dostaly jsme jablko, rýži, pečené kuře a kousky ryby a na závěr muffin; hotová hostina! Ještě chvíli jsme s nimi rozprávěli lámanou angličtinou, než jsme se uložily ke spánku. Balijci sice zprvu prohlašovali, že spát vůbec nepůjdou, protože se musí znovu modlit ještě o půlnoci a ve čtyři ráno už jdou zase dolů do údolí, když jsme se ale v noci budila, viděla jsem, že i oni nakonec usnuli.
Ráno jsme se probudily v mraku. Všude kolem bylo jenom bílo a neviděly jsme ani na kopec pod námi, natož pak na sopku o údolí dál. Že už vyšlo slunce, to jsme poznaly jen díky tomu, že černá tma se změnila v tmu bílou. Ještě chvíli jsme čekaly, jestli se to nevybere, ale vypadalo to dost beznadějně, a tak jsme se vydaly na cestu dolů. Navíc se v chrámu objevily opice a po zkušenostech z Pura Luhur Ulu Watu jsem je sledovala jen z dálky a s velkým respektem hraničícím se strachem s náznaky hysterie. Tyto exempláře sice nebyly zvyklé na to, že když vám šlohnout a okoušou brýle, dostanou za to banán, i tak jsme se s nimi ale nechtěla blíže seznamovat.

Sjely jsme do údolí a daly se podél pobřeží na západ. Během dopoledne už se obloha značně pročistila, vrcholky hor ale stále sem tam halil mrak, takže kdoví, jestli by se nám bylo bývalo vyplatilo čekání na výhled. Nehledě na to, že v deset hodin už si východu slunce moc neužijete. I zdola ale rozhodně bylo na co se dívat – rýžová políčka s chatrčemi a za nimi na jedné straně nádherné, majestátně se tyčící hory, na straně druhé nekonečně modré moře.
Serpentinami strmě stoupajícími a vzápětí zase padajícími kamsi do hlubin jsme se dostaly až k Pura Batur, chrámu na hřebeni hor, ze kterého bylo vidět naši oblíbenou sopku a jezero pod ní. Už celé zvencnuté jsme nafotily fantastický výhled do krajiny a zamířily do prďáckých lázní Toya Devasya. Vstupné bylo na místní poměry hodně drahé, při srovnání s českými cenami si ale tak závratnou částku neúčtovaly, aby nám to nestálo za tři hodiny blaha v sopečných pramenech. Za louhování se v horké vodě nám naše znavená těla byla neskonale vděčná. Ve dvou vířivkách jsme si zdobenými sprchami nechaly namasírovat krk a já málem omdlela po návštěvě pětadvacetimetrového bazénu (zkuste si uplavat kilometr ve vodě, která je skoro tak teplá jako voda ve vaně, když se koupete). Stálo to ale za to, koukat při plavání na nádhernou sopku, to se mi asi už jen tak nepoštěstí.
V sedm hodin jsme se vypravily na cestu domů. Po cestě jsme si musely u silnice koupit litr benzínu (stánky s litrovými lahvemi, ze kterých vám přikrmí hladovějící motorku, jsou tu mnohem častější než regulérní benzinové pumpy). Všichni se hrozně divili, že ještě teď chceme jet až do Sanuru, vždyť je pozdě a je to strašně daleko! My jsme samozřejmě machrovaly, že jsme pořádný ženský, ne nějaký třasořitky, a že my to teda zvládnem! Levou zadní! Při další zastávce, kdy jsme na sebe nabalovaly další vrstvy oblečení a sarongů, nám už dokonce nabízeli ubytování, protože teď v noci přece nemůžeme takovou dálku ujet. Kroutily jsme hlavou, že na tom přeci nic není, a pokračovaly v cestě.
Místí ale věděli, o čem mluví, cesta rozhodně nebyla nijak příjemná. Po silnici kroutící se všemi směry a nepředvídatelně klesající a stoupající, jsme jely příšerně pomalu. Pouliční osvětlení byl luxus, který jsme zakusily jen v několika větších vesničkách. Do toho začalo slabě poprchávat a na motorce byla šílená zima. Veškerá úleva, jakou mi přineslo plavání a nahřívání v bazéncích, byla ta tam, z batohu mě zase bolela ramena. O tom, jak strašně jsem měla oseděný a obolený zadek ani nemluvě. Ke konci už jsem skoro usínala a každou chvilku jsem si musela opakovat, že jestli usnu, tak spadnu a vybouráme se a do postele se dostanu až bůhví kdy, nebo vlastně kdoví jestli.
Nikdy bych nevěřila, že Jana, velký odpůrce nezdravého jídla, Ameriky a fastfoodů, bude s takovým nadšením v hlase vykřikovat: „Už jsme u KFC!“ a „Hurá! McDolands!“ Abyste tomu rozuměli, tohle byly naše orientační body – na křižovatce u KFC rovně a odtud už je to jen kousek k McDonalds, kde zahneme vlevo, překodrcáme se přes tři retardéry a jsme, konečně!, doma.


 

Nahoru