Na dnešek jsme si naplánovaly výlet do chrámu Tirta Empul. Podívaly jsme se do mapy a Jana plánovanou cestu zhodnotila slovy: „Tam se z toho zvencneš, tam to bude samý rýžový políčko.“ Narážela na moje nadšení z každé terásky, ať už zatopené nebo zelenající se vzrostlou rýží, a z každého domorodce okopávajícího rostlinky.
Den 8., pátek
Bali, 25. 6. 2010-08-21
Bohužel z Tirta Empul a Tampa Siring nakonec sešlo. Kousek od Ubudu nás chytil „tropický deštík.“ Zapadly jsme do první restaurace a daly si horký čaj s tím, že trošku uschneme a počkáme, až se ta přeprška přežene. Jenže zkuste si v červnu kousek od rovníku čekat, než přestane pršet. Jako by si někdo psychicky labilní hrál s vypínačem – chvilku poprchává, pak na pět minut přestane a když už se sbíráte k odchodu, najednou se začnou z nebe valit celé kýble vody, z ničeho nic. Jana po chvíli rezignovaně usnula na stole. Z něčeho, co v posledních dnech snědla, se jí totiž udělalo zle. (Nejspíš ji dostala syrová zelenina. Ačkoliv já ji jím taky a nic mi není.) Hádám, že byla i docela ráda, když jsme kvůli dešti zkrátily výlet cca na polovic. Místo návštěvy posvátných pramenů a rýžových polí jsme zamířily do Ubudu, kulturního centra Bali.
Cestou jsme se zastavily na velké tržnici umístěné v jednom velkém několikapatrovém domě u silnice – v letních šatečkách a tílečkách nám už byla opravdu zima, hlavně na motorce jsme se necítily moc dobře.
Přízemí a první patro vypadá jako o něco mohutnější vietnamská tržnice, jakou jste ještě před pár lety mohli navštívit i u nás v České Lípě u Tří devítek (dnes je tam parkoviště). Prodíráte se úzkými uličkami, dýcháte těžký vzduch a všichni vám nabízí předražené sarongy. Jste bílý, jste zápaďák, jste bohatý a mohli byste tedy zaplatit i trojnásobek běžné ceny. Saarong jsme ze 120 Rp. usmlouvaly na 40 Rp. a i to je pořád cena převyšující standard. Ten se pohybuje mezi pětadvaceti až třiceti rupiemi. Dožadujete-li se koupi bundy nebo kabátu a ptáte se, mají-li „jacket“, ujistí se, že chcete „žaket“ a nabízí vám ohyzdnou růžovou mikinu s Pepkem námořníkem. Ostatně, co jsme čekaly, proč by v Indonésii měli mít bundy a kabáty, na jaké jsme zvyklé od nás, když tady si vystačí s mikinou, kterou obléknou jednou za uherský rok. To jsme se rovnou mohly ptát po lyžích a dřevěných sáňkách.
Ve druhém patře je ovocný a zeleninový trh, úžasně barevný. Tady už to opravdu vypadá jako ta Asie, kterou jsem si představovala – ovoce tu prodává trošku jetá místňačka s tvářemi ošlehanými větrem a těžkým životem, vrásčitá od dlouhého pobytu na sluníčku. Ještě mnohem silnějším dojmem působí třetí patro, kde si můžete koupit propriety k obětinám pro bohy – květiny, ovoce, košíčky z rákosu a banánových listů.
Venku na ulici se ještě potkáme s nahým psem. Psi jsou na Bali asi největším nebezpečím, s jakým se turista může setkat. Nestalo se nám sice, že by nás nějaký pokousal nebo na nás vrčel, jen domácí psi na nás párkrát zaštěkali, spíš ale tak z principu a aby se neřeklo, než že by nám opravdu chtěli něco udělat. Pouliční psiska ale často trpí různými nemocemi, hlavními problémy jsou vzteklina a prašivina. Právě prašiví psi potom ztrácí srst a můžu říct, že takto zubožených zvířat jsem za svůj (krátký) život na vlastní oči moc neviděla.
Další raritou, co se alespoň říše zvířat týče, byla barevná kuřátka. Nevíme, co s nimi provádějí, že hýří barvami duhy, snad je i lepší nevědět.
Pak už jsme zamířily přímo do Ubudu. Vybraly jsme si muzeum Puri Lukisan. To podle průvodce představovalo nejslibnější výběr různých škol balijského malířství. Ve třech pavilonech můžete shlédnout stálou expozici děl malířů z Ubudu a okolí – právě zde, v Ubudu, vznikal moderní směr balijského umění. V Puri Lukisan jsou ale k vidění i klasická díla, stejně tak jako speciální časově omezené výstavy, zahrnující kromě obrazů také sochy.
Samy se rozhodně nepovažujeme za znalce umění, když už jsme ale měly možnost podívat se do nějaké galerie, neváhaly jsme této možnosti využit. Co nás ale překvapilo, bylo národnostní složení návštěvníků muzea – drtivá většina byli cizinci. „To se místní vůbec nezajímají o svoje národní umění? To je otřesný!“ říkaly jsme si v první chvíli. Pak nám ale došlo, že když zamíříte do Národního muzea v Praze, o moc lepší bilanci „cizinci vs. místní“ nezískáte.
Cestou domů jsme si konečně koupily pláštěnky (na motorku je nejlepší „pončo“), i tak jsme dorazily vymrzlé a unavené. Janě nebylo zrovna nejlíp, zalezla do postele s horkým čajem a brzy usnula. Já se šla ještě projít po pláži, kde bylo po setmění podivně mrtvo – na rozdíl od Řecka nebo Itálie život na Bali rozhodně nezačíná po setmění.
Den 9., sobota 26.6.2010
Třináct hodin blaženého, paralenem podpořeného spánku a Jana je zdravá jako řípa. Vstaly jsme v osm ráno s velice nejasnými plány pro dnešní den. Včera večer se ještě nevědělo, v jaké kondici dnes ségra bude, a tak nebylo možné organizovat jakýkoliv výlet. Naštěstí se ale ze své virózy vyspala a tak jsme mohly uspořádat válečnou poradu.
Já: „Včera jsem na jednom pohledu viděla hrozně hezkej chrám, ve kterym jsme nebyly.“
Jana: „A víš, jak se jmenoval?“
Já: „Eee... noo... nějak jako.. ne. Nevim.“
Díkybohu za průvodce a mapy, s jejichž pomocí jsme identifikovaly chrám Pura Besakih, vymyslely přijatelnou trasu a mohly vyrazit.
Jak sestra už dříve prorokovala, dnes jsem se zvencla. Úplně. Asi po hodině jízdy jsme zdolaly úpatí hor a jak jsme stoupaly, podél silnice se objevovalo čím dál více rýžových políček se zavodňovacími kanály, terasami, chatrčemi a domorodci v klasických kloboucích. Ti si to štrádovali i po krajnici, snopy rýže přehozené přes rameno, nesené na hlavách nebo přivázané k jízdním kolům. Na pozadí se rýsovaly hory zahalené v mlžném oparu. Pohádka.
Spolu s políčky přibývalo směrem do vnitrozemí také deště. Brzy jsme musely aplikovat pláštěnky a těch jsme se zbavily až v cíli. Měly jsme neuvěřitelnou kliku a s prohlídkou chrámu se trefily do cca dvouhodinové pauzy, kdy zrovna nepršelo.
Už autoři průvodce upozorňují na bandu ochotných chlapíků, kteří vám budou nabízet prohlídku s odborným výkladem, popřípadě vás pozvou, ať se s nimi uvnitř pomodlíte. Typicky po vás za své služby budou chtít peníze a samozřejmě si o ně řeknou až při loučení, kdy bez rozpaků jen těžko couvnete a nezbývá než platit. Podobné typy jsme tedy odháněly jak se dalo, když nám ale jeden z nich vysvětlil, že dnes v chrámu probíhá „the Full Moon Ceremony“ a bez místního průvodce dovnitř nemůžeme, podlehly jsme a za třicet tisíc rupií se nechaly provést.
Chrám byl nádherný. Nejstarší jeho části jsou až dva tisíce let staré, kvůli poničení přírodními vlily musel ale projít již dvěmi rozsáhlými rekonstrukcemi. Poslední z nich proběhla jen osm let zpátky, v roce 2002. Přestože původní sopečný kámen byl nahrazován denpasarským pískovcem, mezi původní a rekonstruovanou částí nepoznáte rozdíl.
Chrám leží pod sopkou Agung (3,142m). Výhled na ni dnes z části zakrývaly potrhané mraky, i tak ale vypadala monumentálně. Díky častým dešťům a vysoké vlhkosti vzduchu celkově je všechno úžasně zelené a svěží. Černé patrové střechy se tak v krajině krásně vyjímají.
Díky právě probíhajícímu svátku byl chrám plný lidí, oblečených převážně v bílém a žlutém. Tyto dvě barvy symbolizují měsíc a slunce. Konkrétní barvy připadají i na hlavní hinduistické bohy – Višnua (černá), Brahmu (červená) a Šivu (bílá a žlutá). Ve většině chrámů mají každý vlastní oltář odlišený slunečníkem v odpovídající barvě.
Alespoň maličký oltář nebo chrámek najdete v každém domě, mají je v obchodech, v pouličních stáncích, v prostřed křižovatek, na ulicích,... Náboženství je významnou součástí života na Bali, ačkoliv podle místních u mladé generace klesá intenzita a nadšení, s jakým jej praktikují. I tak ale snad každý balinézan denně nosí obětiny do chrámu. Ty sestávají ze všeho, co lidé konzumují v běžném životě od ovoce přes sušenky a kousky kuřete až po cigarety a kávu (Naše domácí sice odmítala teorii, že bohům dávají kávu, aby neusnuli při ochraňování věřících na zemi, ale kdoví, kde je pravda!). To vše doplněné o květiny a uložené v košíčcích různých velikostí. Ty se nepokládají jen na oltář, jeden takový jsme vídaly i v kuchyni vedle sporáku, byly jsme svědky, jak jeden muž pokládá košík k semaforu na jedné ze sanurských křižovatek. Pokud lidé košík umisťujete do chrámu, běžně do něj přidají drobný obnos na údržbu chrámu. To udělala i Jana, když věnovala svůj dar bohům v Pura Besakih. Vešla přitom až do vlastního centra chrámu, kam smí jen hinduisté; já jakožto bezvěrec čekala venku a odháněla malého kluka, který byl přesvědčený o tom, že pokud mě bude dostatečně dlouho otravovat, určitě si koupím nějaký pohled, alespoň jeden! Musela jsem ho chuděru zklamat. Čekání na sestru ale nebylo ve výsledku tak špatné – mohla jsem pozorovat průvod věřících, všichni v bílém, jak sestupují po dlouhém kamenném schodišti dolů z prostoru chrámu, nesou bílé chrámové slunečníky a zpívají. Fantastický pohled.
Vzhledem k tomu, že jsme vstávaly dost pozdě (v osm hodin místního času) a do Pura Besakih je to lán cesty, na další výlet už nám nezbýval čas. Zamířily jsme tedy k moři alespoň omrknout černou pláž. Koupat se holt budeme jindy.
Cesta z hor dolů k moři se klikatila kolem terasovitých rýžových políček. Když jsme sjely trochu níž, naskytl se nám pohled jako z pohádky – zelená políčka s chatrčemi, sem tam široký špičatý klobouk některého z farmářů a na pozadí pás úchvatných hor. Opravdu to tu vypadá přinejmenším tak hezky, jako na pohledech. Až na to, že z pohledu na vás nedýchne ta úžasná atmosféra, kdy jsou na vás všichni úžasně milí, neustále se usmívají, ptají se vás, odkud jste, kam máte namířeno, radí vám, kam se jet podívat a kudy se tam nejlépe dostat.
Moře bylo nádherné, stejně tak černá pláž ze sopečného písku. Místní kluci tu hráli fotbal a opakovaně nás vyzývali, abychom si zahráli s nimi. Mávali na nás, usmívali se, možná se i trochu předváděli. Vzhledem k tomu, že hned u pláže stojí chrám, mohly jsme sledovat partu chlapíků, jak hází obětiny dnešního dne do moře. Z čehož měli minimálně takovou srandu jako my z nich. Úklid oltáře na konci dne totiž probíhá tak, že seberete obětiny, naskládáte je do koše a ten pak s kolegou popadnete a odnesete na pláž. Rozeběhnete se směrem k moři a s bojovým pokřikem celý náklad vrhnete do vln. A už rychle utíkáte zpátky, abyste se pokud možno nenamočili, než přijde další vlna. A pořád se smějete a halekáte a celé si to náramně užíváte.
Do samotného chrámu jsme samozřejmě také nakoukly. Dostaly jsme se do něj až za šera a bylo úžasné sledovat tamní klidnou atmosféru. V těchto místech na turisty vůbec nejsou zvyklí, ani tak (a možná právě proto) jim ale nevadilo, že lezeme až úplně dovnitř a ještě u toho fotíme. Vypadali, že jsou spíše příjemně překvapení, než že by se v duchu zlobili, co tam pohledáváme. Měly jsme z toho pocit, jako bychom někomu nakukovaly do obýváku, ne-li přímo do koupelny. Tak úžasná byla nenucená intimita a autentičnost té chvíle.
Rozloučili jsme se se slečnou, která se nás ujala a poradila, kudy nejlépe jet domů do Sanuru. Když slyšela, že tam bydlíme, rozzářila se ještě víc a oznámila, že pracuje v Hardy’su, velkém obchodě, který má z toho, co jsme viděli, asi nejblíže k našim klasickým hypermarketům jako je Hypernova nebo Interspar (pořád je ale znatelně menší). O několik dní později jsme ji tam i potkaly a okamžitě se k nám hlásila, usmívala se od ucha k uchu a vypadala hrozně ráda, že si s námi může ještě popovídat. Jako bychom byli kamarádky už celá léta.
Člověk by neřekl, co to s ním udělá, když stráví celý den na motorce s batohem na zádech a ještě absolvuje cestu po rozkopané dálnici. Dnes mě začal pěkně bolet zadek, snad to přes noc rozchodím.
Dojely jsme domů pořádně unavené, ale spokojené.
PS: Jo a mimochodem, když jsme se vrátnému u Pura Besakih zmínily, že jsme z Čech, okamžitě si nás spojil s fotbalem a the World’s Championship. Bali opravdu není takový konec, jak se zdá, ačkoliv, jak jsme byly svědky, závody motorek tu na jediné miniaturní televizce sleduje i deset až patnáct lidí – nejspíš všichni ze sousedství.