Karel H. – 27. DEN (noc), 28. den (ráno)

Verze pro tisk |

Jen co jsem dosedl, začala se Jitka se svou rodinou zvedat. Pokoušel jsem se navázat zrakový kontakt, ale ani o mě nezavadila.

Zato servírka se na mě dívala soucitně. Naznačil jsem jí, že zaplatím. I když se snažila a já nechtěl zpátky drobný, vyšel jsem s batohem před hospodu ažpár minut po nich. Byla docela tma, ale já je i tak zahlédl, jak jdou pěšky po cestě, po níž jsem přišel.

Že by některá z těch přepychových chat patřila jim? Táhl jsem se nenápadně za nimi. A fakt že jo. Ušli asi půl kilometru, pak nějak na dálku rozsvítili chodník k jedné z patrových budov. Zastavil jsem se a čekal. Asi bych těžko vysvětlil, co tady dělám, proč je sleduju.

Chvíli jsem tam ještě seděl na pařezu a střízlivěl. Docházelo mi, že dělám něco naprosto nesmyslnýho, co už jsem si zakázal. A hlavně že bych měl hledat nějaký místo, kde přespím.

Vrátil jsem se zpátky na křižovatku. Rozhodně jsem nemínil jít někam daleko. Do skal nad silnicí se mi lízt nechtělo, takže nezbývalo než se dát cestou kolem rybníka. Na jeho konci jsem objevil několik rozbořených chatek a nějakou správní budovu, ze které už začaly vykukovat břízky. Od vody sem táhl chlad, ale asi nemělo smysl v té tmě hledat něco lepšího.

Chatky přímo u rybníka byly zdevastovány úplně a vypadaly, že je turisté často využívají ke sraní, ale v druhé řadě jsem objevil tři, které sice rovněž neměly dveře, ale vandalové se na nich jinak nepodepsali. Odkopal jsem z rohu jedné z nich hromadu papíru, zkontroloval jsem za svitu ohně ze zapalovače, jestli se pod ní neskrývá nějakej podpapírák, a pak jsem si teprve vybalil karimatku se spacákem.

Byl jsem na sebe hrdej, že už druhou noc za sebou zvládám sám v neznámým prostředí. I když s dobrýma dvěma promilema na žíle. Než jsem usnul, musel jsem aspoň dvakrát na záchod, ale pak jsem zabral docela mohutně.

Dobrý dvě hodiny jsem spal v pohodě, pak už to bylo slabší. Byla mi zima, furt jsem slyšel nějaký šramot. Asi to byly lesní myši, ale v tom tichu, který jen občas přerušilo auto projíždějící po silnici za rybníkem, každý hlodavec působil, jako by se ke mně plížil minimálně vlčák. Usínal jsem vždy na několik minut, abych se zase probouzel a proháněl hlavou všechny možný noční můry. Prostě nejsem jako kámoš Pepan, který, když jsem se oženil, začal jezdit na čundry sám. Stačila mu jen stará deka a klidně se tak odvážil i na východní Slovensko. Celý den prochodil a teprve večer se smotal na nějaký posed. Prohlašoval, že se mu v lese spí líp než doma. Posed bych měl teda taky vyzkoušet. Jenže já se furt něčeho bojím. Jsem moc slušnej. Furt řeším, jestli by to někomu nevadilo, jak bych to vysvětlil a tak dokola. Ty vole, jsem starej chlap, proč bych měl někomu něco vysvětlovat. Lípou se táhnou desítky bezďáků, bez ustání prohrabujou kontejnery a žebrají o prachy na rohlík, a já řeším, jestli někomu nebude vadit, že spím ve starý rozpadlý chatce, kterou nějakej čůrák nechal shnít po divoký privatizaci.  Tak třeba tohle zjištění mě docela uklidnilo, jenže  po půlhodině jsem se zase probudil a řešil, co bude, až přestane svítit slunce nebo až se Rusáci nebo Číňani naserou a celou tu střední Evropu vybombardujou. Byl jsem z  celýho toho přemejšlení tak unavenej, že jsem se nakonec definitivně probral, až když dole pode mnou začali chodit první turisti.

Lenivě jsem ležel a prohlížel si svůj útulek za světla. Vidět ho takhle a za střízliva, tak bych sem nikdy spát nešel. Hovno nikde neleželo, ale jinak zde byly snad všechny materiály světa. Rozbitá skleněná láhev, ořezaná bužírka z kabelu, kus kočárku, kartony. Rozbalil jsem batoh a zkoumal, co jako dál. Červená se tady rozdvojovala, ale její pravá větev končila po nějakých pěti kilákách ve Mšeně. Mě zajímala ta dálková trasa. Ta šla přímo na sever. Když máknu, mohl bych být po poledni na Housce. Jen bych si dal kafe a něco malýho k jídlu.

Sbalil jsem se, omyl si v rybníku ksicht a vyšel jsem na silnici. Proti mně stál hotel jako kráva. Hned mi došlo, že je to ten, o kterým mluvila servírka od Grobiána. Trochu mě tím nadzvihla, prý nic pro mě. Natruc jsem se vydal po dlažbě k terase. Byl čas snídaně a část hostů si vynášela naplněné talíře ven. Odložil jsem si batoh k jednomu ze stolů a prodral se dovnitř. U pultíku s párečky jsem zahlídl mladýho číšníka.

„Dobrý den, chtěl bych se nasnídat,“ řekl jsem mu bez vytáček a hned na vysvětlení vytáhl šrajtofli.

„Já nevím, tohle jsou všechno hoteloví hosté,“ byl dost nerozhodný.

„To je přece jedno. Normálně si zaplatím snídani.“ Přece za ni nemohli chtít dvě stovky. Lidi si nás trochu prohlíželi, ale nikdo nade mnou neohrnoval rypák. Asi jsem ještě nesmrděl tolik, jak jsem si myslel. „Tak jak?“

„Ona restaurace oficiálně otvírá až v deset hodin, tohle jsou opravdu jenom hoteloví hosté,“ mlel zase dokola tu písničku.

„A kdo mi dá odpověď?“

„Jsme tady jen dva číšníci a holky v kuchyni.“

„Tím spíš, ne?“ Vrazil jsem mu do ruky stovku, řekl, že to nebudu přehánět, a šel jsem si normálně nandat. Nalil jsem si kafe, džus, vzal si dva šátečky a odnesl si to na terasu.

Padesátý osmý díl je zde.

Padesátý devátý díl je zde.

Šedesátý díl je zde.

Šedesátý první díl je zde.

Šedesátý druhý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru