„Tak co se tam natáčelo?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
„A fakt ti nic není? Představ si, že je to ten první zámek z filmu o létajícím ševci a princezně Jasněnce.“
Pohádku jsem samozřejmě znal, i když jsem ji vždy sledoval jen jedním okem, když se koukaly děti. Možná jednou jsem ji viděl celou, když ji dávali poprvé, ale to musely být nějaké Vánoce za hlubokýho socialismu. To Potměšil ještě chodil … dokonce i lítal.
„To byl ale nějakej velkej hrad, tohle je spíš taková zřícenina plná netopýrů a koz.“
„Ne, ne, ten velký hrad, ze kterýho ten švec lítá, to je Bouzov. Tady bylo jen pár scén na začátku, kovářská dílna a tak. Ta by tam mohla taky bejt, ne? Mluvil jsi o nějaký jeskyni. Jen furt nechápu, o jakých kozách to mluvíš.“
„Žijou tam takový černý kozy s obrovskýma rohama, divoký. Ne ty domácí.“
„Jsou nějak nebezpečný?“
„Když na mě kozel vybaf uprostřed noci, přišel mi dost nebezpečnej, ale spíš byl asi zvědavej. Tu jeskyni používaj jako chlívek, je to plný bobků.“
„To bude teda dobrodružství.“
„Hlavně by mě zajímalo, jak se tam chceš dostat.“
„Co navrhuješ?“
Převyprávěl jsem mu svoji noční story s přelézáním plotu, ale tuhle možnostrázně zamítl. Ve dne přes plot nepoleze a v noci už teprve ne. Prostě Pražák.
„Tak dojedem k hájence a normálně se zeptáme, jestli se tam můžeme podívat. Nemáš nějakej průkaz, že jsi třeba od filmu?“
Zavrtěl hlavou. Vysvětlil jsem mu, že celej ten les se dá objet přes Holany a na začátku obory stojí na trochu vyvýšeném místě hájenka obklopená stoletými duby.
Působila na mě vždycky strašidelně. Když jsme to při procházkách se psy vzali přes celou bažantnici, míval jsem vždycky pocit, jako když mě od ní někdo pozoruje. Možná i přes puškohled. Nikdy jsem až k ní nedošel. Buď jsme se otočili a šli stejnou cestou zpět, nebo zahnuli do Holan. Anebo jeden šel dál se psy do Holan a druhý pelášil pro auto do Zahrádek. Už zase se mi začalo stýskat. Já mám snad nějakou periodu. Vzpomněl jsem si, jak jsme sedávali s Terezou a někdy i dětmi u stolku před hospodou, dohadovali se, kdo bude řídit a bude muset pít tu hroznou limonádu. Psi nám chlemtali pod nohama vodu z misky, děti škemraly o zmrzlinu.
„Hele, tobě už zase slzej voči,“ stačil si Miloš všimnout.
„Nějak mě dneska bolej,“ vymlouval jsem se.
„Ty se do tý obory bojíš?“
„Jsi debil. Kvůli tomu bych přece nebrečel. Prostě se mi stýská,“ přiznal jsem mu. „Jsem už na vandru tři tejdny.“
„Tak proč se normálně nevrátíš, dyť to máš jednu stanici vlakem. Tě večer hodím domů,“ navrhl mi.
„Ježíš, fakt mě neser. Chci vydržet aspoň do konce léta. Neštvi mě, nebo se trhnu a budeš se muset fotit samospouští.“
Dal pokoj, ale bylo jasný, že bude zvědavej a časem se zase zeptá.
Nasedli jsme do auta, v Holanech za hospodou zahnuli a dojeli až skoro k oboře. Cestou jsem ho upozornil, že zrovna míjíme ještě jednu zříceninu. Jiljov.
„Tady máte snad největší koncentraci zřícenin na metr čtverečný.“
„Vy zas máte největší hrad na světě. A to je ještě v bažantnici takovej letohrádek.“ Trochu jsem se před tím Pražákem naparoval, jak kdybych je všechny postavil já.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme ženskou, která obracela seno na nedaleký louce.
Ne zrovna zaujatě odpověděla a čekala, co z nás vypadne. Slovo si vzal raději Miloš, kterej přece jen vypadal kultivovanějc. „Chtěl bych se zeptat, jestli bychom se mohli podívat do obory. Zajímám se o filmy a dělám do jedněch novin seriál o lokacích, kde se natáčely.“
„To musíte na manžela,“ odpověděla.
„A můžete nám ho nějak zavolat?“
„Je někde v lese nebo…“ mrkla na hodinky, „v Holanech už otevřeli hospodu, tak už tam asi sedí na obědě.“ Slovo oběd pronesla dost ironicky.
Vrátili jsme se před hospodu. Uvnitř seděli dva montérkáči a jeden v zeleným. Strčil jsem do Miloše, ať si to jde zařídit, a zamířil k pultu. „Rum,“ řekl jsem rozhodně. Ty návaly musely pryč.
„Asi velkýho,“ ujistila se servírka, co snad ještě neměla ukončenou ani základku, a otočila se pro skleničku. Bez toho, aby počkala na odpověď. Vypil jsem rum, a když jsem se chystal objednat ještě jednoho, Miloš mě zabrzdil. „Zavolal manželce, ať nás pustí dovnitř.“
„To počká,“ řekl jsem a jednoho ruma si přece jen ještě dal. Při placení jsem ještě nechal jednoho poslat hajnýmu. Hned se mi spravila nálada. Nedělalo by mi problém se tady během dvou hodin zbořit jako kanec.
Za čtvrt hodiny jsme už kráčeli kolem těch majestátních dubů, který byly na zahradě hájenky. Jejich koruny mě fascinovaly několik let zdálky, teď jsem je viděl zblízka. Úžasná síla. „Od nich si budu chodit čerpat sílu, až mi bude ouvej.“
„To dělá starej taky a moc mu to nepomáhá,“ konstatovala žena, ale bylo vidět, že jinak je pyšná. Na stromy, co tady stály dlouho předtím, než se kdokoliv z nás narodil.
Padesátý druhý díl je zde.
Padesátý třetí díl je zde.
Padesátý čtvrtý díl je zde.
Padesátý pátý díl je zde.
Padesátý šestý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.