Karel H. – 18. DEN – večer

Verze pro tisk |

Propracuje se Karel po osmnácti dnech a třiceti čtyřech dílech k sexu? Celá redakce fandí.

Podívala se na mě úkosem.

„Proč se ptáte? Chybí vám ženská?“

„Mám být upřímný?“

„To se tak nějak očekává.“

„V těchhle věcech se moc nevyplácí upřímnost,“ namítl jsem.

„Tak to zkuste,“ řekla tónem, který mi nedával moc šancí rozluštit, jaká odpověď bude ta správná.

„Tak loupejte, loupejte,“ vyrušila nás Marie.

„Můžem se sejít po večeři?“ vybídl jsem Vlastu potichu.

„Jo, tady na dalším kafi. Ale nic si neslibujte.“

Tyhle odpovědi jsem fakt miloval. Nic si neslibujte! Jenže já si sliboval. Vrátil jsem se na pokoj, dopsal si své zážitky za posledních pár hodin a dokonce si i na chvíli schrupnul. Ale opravdu jen na chvíli, pár minut, takový klimbák posilovák to byl.

Z jídla jsem moc neměl. Rýpal jsem se v bramborech, vyjídal ty nejvíc připečený a taky salám. Zbytek jsem propašoval do kýble na odpad a pak si stejně jako po obědě stoupnul ke škopku a předmýval talíře.

Po večeři jsem si sedl za jídelnu, pálil jednu od druhé a čekal, jestli se Vlasta objeví.

„Můžete mi pomoct s taškou,“ nabídla mi po asi půlhodině. „Kafe si můžeme dát u mě.“

Vyrazila mi dech, ta ma teda tah na bránu. Rozhodně lepší než já. Já bych totiž asi zůstal jen u hříšných myšlenek a stejně se o nic nepokusil. Maximálně bych si to večer udělal a myslel při tom … zřejmě na někoho jiného. Idolem mých sexuálních představ zkrátka nebyla. Měla sice hezky udělaný vlasy, samozřejmě už barvený. Taky pěkně vykrojenou pusu. Ale tělo dostalo za ta léta zabrat. I když zadek asi musela mít svýho času dobrej. Možná i prsa, ale ty už trochu splývaly s břichem. Nohy však měla stále tenký. Kadím na to, vzpomněl jsem si na to, jak vypadám já. Co jí asi já můžu nabídnout? Nestříhanej, neholenej, tisíc vrásek na centimetru čtverečným, ochablou kůži na celým těle, svěšenej zadek, prsa, že bych mohl nosit práskačku.

„Tak jak to na mě zkusíte?“ pronesla koketně, když jsme minuli vchod do koupáku.

„Vůbec nevím. Asi s tou upřímností. Nic lepšího mě nenapadá.“

„Tak hurá na to.“

„Sex jsem už neměl dva měsíce a ze spermatu mám v hlavě krychli.“

Dala se do smíchu. Nejprve hraného, ale pak se rozchechtala, až jsem se bál, že přilákáme nechtěnou pozornost.

„Já myslela, že mě budete nějak balamutit, a vy v podstatě říkáte, že si potřebujete zasouložit. A je vám vlastně jedno s kým.“

„Jedno mi to není. Líbíte se mi od prvního okamžiku,“ trochu jsem si přilhal.

„Já jsem neměla sex víc než dva roky. A předtím se můj manžel taky nepřetrhl.“

„A co s tím uděláme?“ hodil jsem zodpovědnost na ni.

„Vůbec nic. Nechci to řešit rychlovkou s někým, kdo si jen tak vyrazil na čundr a má doma ženu, co čeká, že se co nevidět vrátí.“

„Myslím, že moje žena mě už nečeká…“ namítl jsem.

„To je jedno, nechci mít nic společnýho se ženáčem. Jsem stará škola.“

„A co aspoň jednou ulítnout?“

„Jsem doma,“ řekla místo odpovědi u malého domku v uličce za hasičárnou.

„A co teď?“

„Co? Půjdete na to kafe.“

Zul jsem se do ponožek a doufal, že nejsou cejtit. Usadil jsem se v nemoderní kuchyni a řekl si o čaj. Ona si udělala svého snad už pátého turka.

„Nemohli bychom se aspoň trochu pomazlit?“ zeptal jsem se, když mi trochu otrnulo a řeč se stáčela ke zbytečnostem.

„Čemu říkáte pomazlit?“

„No, aspoň se přitulit. Potřebuju cejtit něčí blízkost. Nejde mi o sex.“

„Nejde?“ pousmála se.

„Tak trochu jo, ale lepší něco než nic,“ ušklíbl jsem se pro změnu já.

Odložila hrnek a přisunula se blíž. Zvedl jsem ji ze židle a posadil si ji na klín. Bránila se jen ledabyle. Nasládle voněla a já cejtil, jak dostávám hroznou erekci. Nevěděl jsem, jestli se za ni stydět anebo se k Vlastě přitisknout víc a dát jí najevo, jak je žádaná.

Objal jsem ji kolem pasu a položil si hlavu na její rozložitá záda. Zlehka jsem dýchal a čekal, jestli třeba nevyšle nějaký impulz.

„Tak něco říkejte, ne?“ vyzvala mě.

„Nemohli bysme si třeba tykat?“ navrhl jsem.

„Mně se to takhle líbí. Připadám si správně staromódní.“

„To je fakt, že jsem se s nikým, komu jsem vykal, ještě nemiloval.“

„A dnes taky nebudete,“ pronesla rázně a odstrčila mou ruku, kterou jsem se pokoušel posunout do prostoru mezi lem sukně a její nohy.

Sedla si zpět na svou židli. „Je moc hodin, měl byste jít.“

„Mám si zaplatit ještě další noc v Jiskřičce, abychom se mohli vidět i zítra večer?“

„Já tam zítra nevařím, musím jet do nemocnice v Lípě.“

„Ale večer se vrátíte, ne?“

„Samozřejmě. A víte, kde bydlím. Stavte se večer na čaj, budu určitě doma. Když si mě teda v nemocnici nenechají…“

Po návratu na základnu jsem ještě chvíli seděl před domkem s cigaretou a sledoval, jak učitelky hlídkujou, jestli děcka neporušujou večerku. I bez odpoledních kafí jsem nemohl dlouho zabrat. Byl jsem pěkně nadrženej, ale sám jsem si to dělat nechtěl. To můžu vždycky. V případě úspěchu jsem se chtěl předvést v celé své síle. Nakonec jsem se uspal klasicky – skládáním sestav evropských fotbalových týmů. Snažil jsem se vymyslet tu nejlepší sestavu nějakýho svýho klubu, který by obstál třeba v Lize mistrů.  

Dvacátý devátý díl je zde.

Třicátý díl je zde.

Třicátý první díl je zde.

Třicátý druhý díl je zde.

Třicátý třetí je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru