Expedice Zakarpatí 2013 (1. část)

Verze pro tisk |

Popatnácté se současní i bývalí studenti Gymnázia Česká Lípa vypravili na prázdninovou Expedici. Cílem se stala Zakarpatská oblast Ukrajiny, která byla v první polovině minulého století součástí Československa.

Vyjíždělo se den po rozdání vysvědčení, 29. června v 18 hodin. Po setmění se na přání kvintánů pustil film s mnoho slibujícím názvem Tělo na tělo, ale byla to jen bezduchá střílečka s Lucy Liu a Antonio Banderasem, při které se příjemně klimbalo. Většina osazenstva definitivně usnula za Olomoucí a průjezd Slovenskem prospala.

Budíček byl v Sobrancích, v jedné z posledních obcí před ukrajinskou hranicí. Někteří se pokoušeli o ranní hygienu na benzínce, poměrně početná skupina příznivců geocachingu si popoběhla necelý kilometr pro svůj první expediční úlovek.

Pak již následovala obávaná hraniční kontrola. Slovenská část proběhla rychle, zato ta ukrajinská se natáhla přes dvě hodiny. Nejprve chyběla bumážka, když byla bumážka, chybělo na ní jedno z mnoha razítek, takže autobus musel couvat k předešlé budce, aby se razítko doplnilo.

Hned za hranicemi je partnerské město České Lípy – Užhorod. Jeho prohlídka začala dramaticky pro jednoho studenta, který se pokusil vybrat hřivny z automatu. Peníze sice vylezly, dlouho se však nedařilo vymámit kartu.

Co při krátké návštěvě Užhorodu zaujalo? Na vyvřelém kopci nedaleko centra jsou hned tři památky – užhorodský hrad, řecko–katolická katedrála, ve které se v době naší návštěvy odehrávala nedělní mše, a skanzen lidové architektury. Pod kopcem je rovněž informační centrum, kde se v pohodě domluvíte česky, mimo jiné zde prodávají šest různých turistických známek. V centru je velké množství hospůdek se zahrádkami, také busta Masaryka. U řeky Uh stojí stánky nabízející ovoce, zeleninu, občas suvenýry anebo samohonku přímo ze sudu.

Když jsem se pokoušel občanů zeptat, jestli vědí o partnerství našich měst, kromě paní z íčka to nikdo netušil. Možná není ani divu, Užhorod má partnerských měst více než deset, v Česku třeba ještě Jihlavu.    

Kousek za Užhorodem se zvedly kopce a výprava zamířila do Čechům dobře známé Koločavy. Zde měla naše skupina zamluvené čtyři noclehy v Četnické stanici. Jenže stejně tak tam měly zamluveny noclehy další výpravy. Takže hned po příjezdu se musely řešit otázky typu: kolik lidí se vyspí na čtyřlůžkovém pokoji? Kupodivu to většině studentů ani moc nevadilo, takže třeba druháci to zvládali v sedmi, někteří si pro změnu pochvalovali spaní pod širákem na balkóně.

Po večeři se gymnazisté prošli na zdejší hřbitov, kde je pochován ten, který Koločavu nejvíce proslavil – Nikola Šuhaj loupežník. Spíše se hodí napsat, že Koločavu skrze loupežníka proslavil spisovatel Ivan Olbracht. Místní Nikolu vnímají jako obyčejného lupiče, dezertéra, dnes by se navíc řeklo, že byl xenofobní, páč okrádal především Židy. V očích komunisty Olbrachta byl ale tím, kdo bohatým bral a chudým dával. O tom, co si o Nikolovi myslí Koločavané, svědčí asi nejlépe umístění jeho hrobu – je až v rohu hřbitova, za trsy borůvek, ve svahu, tam, kde mají své hroby zločinci a sebevrazi. To Eržika, která se dožila úctyhodného věku, má hrob v centrální části. A světe, div se, výprava ho nalezla díky už zmiňovanému geocachingu. Poučil se i najatý průvodce.

 

1. července se poprvé vyrazilo na túrku po Siněvirském národním parku. Podél říčky Ozerjanka se nastoupalo až k typické ukrajinské vesničce Berehy. Zde se výprava rozdělila, zatímco větší část sešla do Zahorbu na občerstvení, jiní vylezli ke starému vysílači, kde kromě rozkvetlé louky byla také cache.

Cestou zpět se stavělo u budovaného sanatoria pro medvědy. Jak řekl průvodce, je určen například pro šelmy, které v cirkuse spadnou z motorky.

Jako perličku přikládám ještě jednu fotografii. Všimněte si, jak byla Expedice dobře připravena, čerstvé pečivo bylo dodáváno přímo z Lípy.

Nahoru