Čtvrtý den Expedice se obě výkonnostní skupiny sešly na vrchu zvaném Známana. Ti zdatnější k němu vyrazili z české vsi Bígr, ti lenivější z Eibentálu. Společný catering, pozorování orlů, západu slunce nad Dunajem, strach z medvědů … tak zněl původní plán.
Catering se vydařil. Vytáhl se zejména strýc Jeník. Opékané lilky, sýry a miči byly v jeho podání dalšími z gastronomických balad. A když se dal navíc do vyprávění o medvědech, vytvořil se kolem něho kroužek posluchačů. „Tady žijou jenom ty hnědý medvědi, ty na člověka nejdou. Jo, to ještě prasátko nebo kravička, ty jim jedou.“
„A kdy jste tady viděli naposledy medvěda?“
„To už je dávno, asi tři měsíce. To sebral Jožinovi prase.“
Těsně před setměním dorazila kapela z Nového Jičína. Vysoko nad Dunajem tak zněly lidovky, rokenroly i české sprostonárodní písně. Západ slunce byl skvělý, jen ne nad Dunajem, ten je od Známané na východ. Orli se nedostavili, ale byli viděni v následujících dnech. Spalo se pod širákem a počasí tentokrát přálo, takže si tuto nebeskou noclehárnu užili úplně všichni účastníci.
Kdo si chtěl pobyt na vrcholu prodloužit, mohl. Ti, kteří nevydrželi chvíli sedět, sešli už dopoledne do Eibentálu, vycákali se v bazénu a poté vyrazili na výpravu nazvanou za orgojem chorchojem. Při večerních vyprávění došlo i na hady. Místní občas přehánějí, takže se účastníci několikrát dozvěděli o mimořádně dlouhém hadovi (asi šest metrů), tlustém jako stehno, který žije ve zdejších štolách. Když hlavně učitelé pochybovali o skutečnosti, že na Balkáně vůbec žije had, který by mohl dorůstat takové velikosti, dušovali se vypravěči a slibovali, že přivedou svědky. Jedny had honil a jim se podařilo utéct teprve na rovince, jiní na něj narazili na poli, kdy nešel přetrhnout ani pluhem. Expedičníkům hadi samozřejmě nedali spát, a tak se vydali štoly hledat. Tentokrát však nebyly objeveny ani staré štoly, natož bájný had či aspoň červ.
Šestý den měli práci opět řidiči. Naplánován byl celodenní výlet do Herkulových lázní – do Baile Herculane. Centrum tohoto starobylého města vypadá stále stejně neutěšeně. Kolonáda i lázeňské domy jsou stále totálně zdevastované, ale v jejich okolí pomalu vyrůstají nové krámky či restaurace. I koupaliště přímo v centru trochu pohnulo s hygienou, takže někteří strávili celé dopoledne právě v něm. Jiní se přecpali pizzou, další testovali, jak chutná zdejší dršková polévka (čorba di burta).
V top ten se však dostaly daleko výše zastávky během putování do lázní. Cestou tam se stavělo u největší sochy Balkánu, která představuje dáckého vůdce Decebala. Zde se některým vyplnil jejich hadí sen. Při hledání kešky se pod keřem pohnul dlouhý černý had.
Přepis monologu učitele:
„Hele, obrovská užovka.
Počkejte, já vám ji chytím.
Ku…, to je zmije!!“
Nutno dodat, že zmijí bylo u Dunaje více, všechny byly krásně černé a poměrně neohrožené. Nikoho však neuštkly. To bylo dobře, protože podle místních má postižený před sebou zhruba tři hodiny života. Pokud nedostane sérum.
Cestou nazpět se stavělo kvůli jeskyním u vesničky Dubová. Vědělo se, že jednou z nich se dá proplout až do Dunaje, jenže voda v něm byla kvůli povodním snížena asi o pět metrů. Na břeh veletoku tak expedičníci došli suchou nohou. Díky průvodci Tibimu byl objeven vedlejší dóm plný obrovských stalagnátů a dalších krasových útvarů. Pro našince zvyklého ze středoevropských „státních“ jeskyní na různá omezení, byla možnost dotýkat se krápníků hodně neobvyklým zážitkem.
